Napsaly BeatrizRC, Eden a Elyse

Úvod: V Dawsonově domě v Los Angeles

Zdi jsou holé a nábytek je přikryt prostěradly. V několika pokojích jsou úhledně srovnané hromady krabic. Dawson, oblečen neformálně ve vyšísovaných džínách a námořnickém tričku, stojí uprostřed obývacího pokoje.

(Dawsonův hlas)

"Je to legrační, když jsem učinil rozhodnutí jet do Los Angeles, bral jsem ho jako 'konečné' rozhodnutí." Dawson přistoupí k oknu a na okamžik vyhlédne ven.

(Začíná hrát píseň "Tombstone" od Crowed house)

Look at all the plans I made
Falling down like scraps of paper

"Pravda je taková, že žádné rozhodnutí není nikdy opravdu konečné. Každý den se musíte vzbudit a znovu zvážit svůj život a své životní volby." Odstoupí od okna a prochází z pokoje do pokoje. Téměř ho vidíme laskavě vzpomínat na dobu, kterou v tom domě strávil.

From the past a rumour comes
Don't let it keep draggin' you down
Throw the memory in an open fire
You'll be free

"Pokud něco nefunguje, můžete to změnit, protože síla volby, změny, je tu vždy." Dawson znovu stane uprostřed na vystěhování připraveného domu.

Roll back the tombstone
Let the saints appear
Roll back the tombstone
Make a new man out of me

"Jde jen o to, abyste si uvědomili, že tu sílu máte. Život je plný zvratů. Nemůžete si být úplně jistí, kam vám cesta života zrovna toho dne zavede." Dawson pomalu vykročí a ve dveřích se zastaví. Dá ruku na kliku.

Beware the passenger
The train already left the station

"Ale stále je ve mně velká část, která je optimistou, jenž věří, že změna je jen jiné slovo pro příležitost. A naučil jsem se toho o životě dost na to, že vím , že když příležitost zaklepe na dveře, měli byste otevřít." Dawson otevře dveře.

(Začíná hrát hudba úvodních titulků)

"Věřím, že se vše děje z nějakého důvodu, a pokud existuje takzvaný konečný cíl ve hře života, dnes načínám další krok na své cestě k němu."

S úsměvem ve tváři a bez ohlédnutí vyjde Dawson z domu a zavře za sebou dveře.

ÚVODNÍ TITULKY

Park v Capeside

Helen si hraje s Amy na houpačkách, jemně ji pod pečlivým dohledem Jacka houpe. Jack vypadá, že mu celá ta situace není při chuti. Po chvíli vezme Helen Amy z houpačky a postaví ji na zem. Amy se rozeběhne a málem upadne. Jack se rychle pohne kupředu, zvedne ji a věnuje Helen zamračený pohled.

"Ocenil bych, kdybyste dávala na Amy větší pozor, Helen," řekne přísným hlasem. "Právě se naučila běhat, a než si to uvědomíte, může vám zmizet jako střela."

Helen se na něj toporně usměje. "Samozřejmě, Jacku. Hodně dlouho jsem ji neviděla, zapomněla jsem, že už umí chodit."

Jack odnese Amy na trávník a položí ji na zem. Sedne si před ní a rozkutálí k ní míč, který Amy chytne a šťastně sevře. Helen si podřepne vedle Jacka a naznačí Amy, aby jí míč opět poslala, což Amy učiní, k velké radosti Helen.

"Páni, je tak čilá," poznamená Helen, když opět pošle míč směrem k Amy "Vždycky je tak čilá, Jacku?"

"Jo, obvykle ano," odvětí jí Jack zdvořile, ale úsečně. "Většinou jen tak ráda pobíhá kolem, ale nejradši má pláž. Ráda se mnou chodí do vody."

"Je to bezpečné?" zeptá se Helen.

Jack se k ní otočí, zdvořilost z jeho tónu zmizí. "Ano, jistěže je, Helen. Neberu ji moc daleko a ona má cákání ráda."

Na chvíli se mezi nimi rozhostí trapné ticho, které naruší jen výkřik Amy, když pošle míč Jackovi.

"A jí dobře?" přeruší Helen ticho, když Jack znovu pošle míč Amy.

"Když se jí chce. Jindy umí být dost vybíravá." Jack se při odpovědi vyhne Helenině pohledu a místo toho sleduje Amy, která k nim leze. "Nenecháváme ji jíst moc sladké, ale když se k němu dostane, zbožňuje ho."

"Jennifer byla úplně stejná," poznamená Helen s úsměvem. "Když přišlo na spaní, bylo to s ní k nevydržení. Celou noc nespávala, dokud jí nebyly skoro čtyři. Amy spí celou noc?" Jack na sobě cítí Helenin pohled, ale stále soustředí svůj na Amy. Od chvíle, co se Helen objevila u dveří, se necítí příjemně, a okruh jejích otázek to jenom zhoršuje. "Záleží na tom, kolik toho zrovna naspala přes den."

"To je dobré," poznamená Helen. "Pořád pije z láhve?"

Jack zatne zuby, už začíná mít jejích otázek dost. Chvíli se dává dohromady, zatímco mu Amy přinese míč. Vezme si ho od ní, ale ještě ho neodkutálí. "Pouze v noci, někdy. Nesnáší laktózu a sojové mléko nemá moc ráda, takže ho moc nepije." Amy čekání na to, až jí Jack odkutálí míč, znudí a tak se mu místo toho posadí na klín, hlavičku opřenou o jeho stehno a pohled upřený na svou babičku. Pravý palec má pevně zaklíněný v levém koutku úst, prstíčky roztažené po tváři.

"Ty jí necháš cucat si palec?" Ta otázka je spíše obviněním. Jack toho má konečně dost.

"Ona si ho necucá. Rostou jí tam zoubky a ona si palcem tlačí na dásně. Pediatrička říkala, abychom si s tím nedělali starosti." Jack se skloní a sevře Amy v náručí. Vstane, dojde k její sedačce a usadí ji do ní. Otočí se k Helen, která se pomalu zvedá z trávníku. "Myslím, že je čas, aby si zdřímla. Asi bychom se měli vrátit domů."

A s tímto otočí sedačku k cestičce a ani se neobtěžuje podívat, jestli ho Helen následuje.

New York, ulice, kde je Dawsonovo podkroví

Dawson sedí na zadním sedadle taxíku, naklání se kupředu a vyndavá z peněženky nějaké peníze. Několik tašek už mu visí přes ramena.

"Čtyřicet dolarů," řekne mu taxikář. Dawson mu dá dvě dvacetidolarovky a spropitné a vystoupí z auta. Vzadu vyndá z kufru zbytek svých zavazadel. Jen dva kufry, stěhovací firma, kterou najal, se postarala o zbytek.

Pak taxík se zaječením pneumatik co nejrychleji odjede. Dawson se po něm ohlédne přes rameno a pobaveně pozvedne obočí.

Pak se rozhlédne, spokojený úsměv ve tváři. New York je pořád stejný, jaký si ho pamatoval: hlučný, přeplněný, okouzlující... živý. Je jako obří organismus; hýbe se, roste, dýchá. L.A. působí spíše uměle a na jeho vkus je občas až příliš povrchní. Má své kouzlo, ale Dawson má pocit, že jeho místo brzy zaujme New York.

Jen v té ulici je květinářství, lékárna, kadeřnictví, knihovna... a seznam pokračuje a pokračuje. Budovy před ním jsou vysoké a staré, postavené z hnědých cihel, a na některých balkónech visí prádlo. Ulice je široká a v dálce ztěží vidíte její konec, jako by pokračovala do nekonečna. Sem tam jsou jasně barevné rolety a po ulici jede několik lidí na kolech...

Kolem procházejí ve spěchu lidé, přilepení ke svým mobilním telefonům. Na druhé straně ulice někdo zavolá na taxík. Někde dál ulicí štěká pes.

A Dawson se cítí jako nový člověk. Budoucnost čeká a on je na to více než připraven.

Vytáhne z kapsy kousek papíru. Je na něm číslo jeho podkroví, toho, co mu našla Joey. Porovnáním čísla na papírku a cedulí na domech snadno ten svůj najde. Mezi květinářstvím a kavárnou.

S širokým úsměvem ve tváři Dawson popadne svá zavazadla a vydá se k budově po levici, přizpůsobuje se rychlosti lidí na chodníku, aby do nikoho nevrazil a naopak. Nakonec se ocitne přes domem a v zadní kapse džín zapátrá po klíčích. Nakonec je vyndá a jeden po druhém je zkouší, dokud neotevře dveře.

V podkroví pustí kufry k nohám, zavře dveře a s bouchnutím odloží tašky na podlahu. Uznale se kolem sebe rozhlédne. Byt je velký a soukromé prostory (ložnice, obývák) oddělují od zbytku jen tenké stěny. Na vzdálenějším konci jsou schody, a když na nich spatří viset nápis "Vítej", vykouzlí mu to ve tváři široký úsměv. To musel být nápad Joey. Vyjde po schodech nahoru a najde dokonalé místo na práci na jakémkoli projektu, který se mu v budoucnu naskytne. Sejde znovu dolů a projde se po bytě, kontroluje všechno, co tam poslal: krabice s oblečením, filmařské náčiní, knihy, nějaký nábytek...

Znovu se zastaví před nápisem od Joey a usměje se. Vytáhne mobil a rychlou volbou vytočí číslo. Při druhém zazvonění to člověk na druhém konci zvedne.

"Čau. Jsem teď v bytě a je úžasný. Jsi skvělá."

Na druhé konci se Joey zasměje. "V tu chvíli, kdy jsem ho viděla, jsem věděla, že je pro tebe jako stvořený."

"Znáš mě až moc dobře," jemně se zasměje Dawson. "A díky moc za ten uvítací nápis."

"Není zač. Měla jsem náladu na malování." Úplně vidí její úsměv. "Takže... když už jsi tam, můžem za hodinku nebo tak vyrazit na návštěvu. Vyhovuje?" zeptá se.

"Jasně, to bude skvělý. Než se sem dostanete, vybalím si pár věcí. A ještě jednou díky! Zatím."

"Zatím, Dawsone."

Dawson zavěsí a s přikývnutím se kolem sebe rozhlédne.

"To není špatný," řekne s úsměvem. "To vůbec není špatný."

Byt Joey

Joey přijde z obývacího pokoje do kuchyně a spatří, že Pacey uklízí nádobí od oběda. Lehce si povzdechne a přijde k němu.

"Pacey," řekne Joey trošku podrážděně a vezme mu talíř z ruky. "Jsem vysoká, ale na tak vysoká. Když dáš nádobí do horní poličky, nedosáhnu na něj. Tuhle jsem se málem zabila, jak jsem se odtamtud snažila sundat skleničku."

"Promiň." Pacey odloží zbytek nádobí na linku. "Jenom jsem chtěl pomoct."

"Já vím," odvětí Joey a vezme nádobí, které Pacey odložil. "Ale existuje důvod, proč jsem všechno měla tam, kde jsem to měla. Protože to funguje. Bydlím tu."

"Já vím," řekne Pacey s povzdechnutím. "Ale jelikož tu trávím tolik času, napadlo mě, že bych moh..."

"Co, Pacey? Co bys moh? Nemůžeš sem přijít a všechno přeházet. Je to má kuchyně. Můj osobní prostor." Místo, aby nádobí uklidila, jen ho přesune na jiné místo na lince, na místo, které jí přijde vhodnější.

"Když jsme byli na lodi, můj prostor byl i tvůj prostor a obráceně."

"Ale my už nejsme na lodi, Toto," odsekne Joey. "Z lodi jsme vystoupili už dávno."

Paceymu trochu poklesnou ramena. "To vidím," zamumlá. "Poslechni, Jo, promiň, jestli jsem se pokusil přisvojit si tvůj prostor, protože to jsem zcela upřímně v úmyslu neměl. Jenom jsem ti chtěl pomoct."

Joey v Paceyho tváři čte, že ho ranila. "Ty mi promiň," omluví se. "Přehnala jsem to. V práci jsme toho měli až nad hlavu. Znáš to z dřívějška, ne?" Její tón je téměř blahosklonný.

"Myslím, že z paměti vylovím jednu dvě vzpomínky na perné dny makléře. To bylo tehdy, když jsem ještě měl skutečnou práci. Protože vést restauraci skutečná práce není." Jeho slova jsou plná sarkasmu, ale úplně nezamaskovávají, že ho ranila.

"Tak jsem to nemyslela a ty to víš," pokusí se Joey zachovat stejný tón. "Má rodina vlastnila restauraci."

"Já vím, promiň," připustí Pacey a přitáhne si ji k objetí. "Zapomeňme na posledních pár minut a potěšme se," řekne živějším tónem, nebo se o něj alespoň pokusí.

"Nemůžu," řekne Joey při pohledu přes Paceyho rameno na hodiny. "Už takhle jdeme později, než jsem slíbila." Joey se mu vymaní z objetí a odejde do vedlejší místnosti. "Nechci nechat Dawsona čekat. Počítá, že mu pomůžeme s nastěhováním."

"A to by byl konec světa, kdybysme nechali Dawsona Leeryho čekat," zamumlá si Pacey pro sebe.

"Co, Pacey?" zavolá Joey z vedlejší místnosti.

"Nic," zavolá na ni Pacey. Pohledem se přesvědčí, že je Joey stále vedle, a přesune nádobí na lince zpět tam, kde bylo původně.

"Pořád tomu nemůžu uvěřit," křikne Joey z vedlejší místnosti. "Po všech těch letech bydlení na opačných koncích země budeme s Dawsonem jen deset minut od sebe. Jako když jsme byli děti, a abychom se viděli, stačilo naskočit do loďky nebo na kolo. Teď je to samozřejmě taxík... Je zábavný, jak se věci mění, ale zároveň zůstávají stejné. Víš?"

Než může Pacey vůbec odpovědět, vpadne Joey do kuchyně s kaktusem. "Myslím, že se hodí," pokračuje v hovoru. "Co říkáš?"

"Jenin kaktus?" zeptá se Pacey nevěřícně. "Ty mu dáš Jenin kaktus?"

"Jen mi ho dala." Joey si Paceyho nesouhlasu nevšimne. "Bylo to, když jsem se sem přistěhovala. Byl to můj první dárek do nového bytu. Z nějakýho důvodu učinil celou tu situaci skutečnou. Už jsem nebyla holka z malýho města," řekne Joey vzpomínajíc na ten okamžik, vřelý úsměv ve tváři při myšlence na Jen.

"A ty ho jen tak dáš Dawsonovi? Jenin kaktus?"

Joey si začne být vědoma nesouhlasu v Paceyho hlase. "Ty říkáš, že by Jen nechtěla, aby ho Dawson měl?"

"Říkám, že jsem překvapenej, že ty chceš, aby ho Dawson měl."

"Pacey, on je můj nejlepší přítel."

"Joey, od chvíle, co ses zmínila, že tam půjdeme, se z tebe stala zjančená školačka."

"To není vůbec pravda," řekne Joey a odloží kaktus na stůl. "Nemůžeš použít Dawsona jako výmluvu v pokračování hádky o nádobí. Víš, co pro mě znamená. Není to něco, co by spadlo z nebe. Nechápu, proč s tím máš najednou problém."

"No, měl žít na druhý straně země, ne deset minut odtud."

"Myslela jsem, že jste přátelé." Joey vyhodí ruce do vzduchu a povzdechne si.

"A to taky jsme, Joey. Mám toho kluka rád, fakticky, ale nechci se s ním dělit o svou holku."

"O čem to mluvíš?"

"Zapomeň na to," zamumlá Pacey. Náhle se chce z toho rozhovoru vykroutit.

"Můžem tenhle rozhovor odložit na později?" zeptá se Joey, stejně tak jako Pacey toužící se vyhnout konfrontaci. "Fakt musíme vyrazit."

Při odchodu Pacey předstírá, že si nevšiml, že Joey znovu posunula nádobí na lince.

Kuchyně v domě Jacka a babičky

Babička vejde do kuchyně a nejde tam sedět u stolu Helen s hrnečkem kávy v rukách. "Vy už jste se s Jackem vrátili z parku?"

Helen vzhlédne a jen přikývne. Babička si nalije kávu a posadí se naproti Helen.

"Jsi dnes více odpočatá?" zeptá se babička s trochou ostrosti v hlase. Helen na ni pohlédne se zmateným výrazem ve tváři. "Doufala jsem, že pokud nebudeš dnes moc unavená, mohli bychom si promluvit o tom, jaké máš úmysly. Co hodláš udělat ohledně Amy." Babiččin tón je velmi ostrý a pevný; sama je překvapena jeho bojovností. Může myslet jen na Amy a jak je s Jackem a Dougem šťastná.

Helen se pokusí udržet v obličeji zmatenost, ale selže a odhalí jemně zasněný výraz. "Chci dostat příležitost udělat to tentokrát správně," začne Helen. "Mám pocit, že jsem s Jen nadrobila spoustu chyb, až do samého konce. Chci šanci to napravit, s Amy. S mou jedinou vnučkou." Nepatrně se na babičku usměje, hledajíc souhlas, který nepřijde.

"Proč, Helen?" zní přímá otázka babičky. "Nechtěla jsi šanci udělat to se svou dcerou správně, tak proč s dítětem, které si od narození viděla sotva pětkrát?"

"Amy je pro mě novým začátkem. Příležitost začít správně od začátku, změnit to, co se u Jen pokazilo."

Babička si povzdechne, naplňuje ji frustrace. To je odpověď, kterou se bála, že jí Helen poskytne. "Zdá se, že zapomínáš, že na Jennifer nebylo nic 'pokaženého' a že to nakonec byla úžasná a okouzlující žena."

Helen pohlédne na babičku se stopou chladu v očích. "Ale to byla tvá zásluha, ne má. Také zapomínáš, že ty jsi měla příležitost znovu vychovat dítě s Jennifer. Příležitost, kterou jsem ti poskytla, bez ohledu na obavy o tvých schopnostech matky." Udělá pauzu a napije se kávy. "Vzhledem k tomu, co jsi zažila s Jen, bych si myslela, že budeš chápat mou potřebu udělat totéž s Amy."

Babička pohlédne své dceři do očí, nazlobená jejím vyjádřením. Musí Helen přinutit, aby poznala, že nemá cenu bojovat; úkol, který podle všeho nebude vůbec snadný.

"Je příliš pozdě, Helen," začne babička po pár uklidňujících nádeších. "Jennifer chtěla, aby Amy byla s Jackem. A je tu šťastná a milovaná a je o ni dobře staráno. Ignorovala jsi a týrala Jennifer tak dlouho, že jsi ztratila jakákoli práva na výchovu toho dítěte." Helen vstane a otočí se k dřezu, nechce slyšet, co babička říká. "Helen, do včerejška jsi to dítě viděla jen dvakrát, jak můžeš chtít být rodičem někomu, koho jsi po většinu jejího života ignorovala?"

Helen vypláchne hrníček, dá ho uschnout na linku a otočí se zpět k babičce. "Ta holčička je mé tělo a krev to jediné, co mi zbylo po dceři. Zaslouží si příležitost být vychovávána vlastní rodinou a já se postarám o to, aby ji dostala."

A s tímto Helen odejde z kuchyně, zanechávajíc za sebou velmi utrápenou babičku. V určitém smyslu Helen chápe. Rozumem. Ale v srdci ví, že pravdu nemá. Cesta do pekla bývá dlážděna dobrými úmysly.

Dawsonovo podkroví, New York

Dawson zkontroluje, že teče teplá voda. S rukama v bok se rozhlédne a pokusí se představit si kompozici bytu. Určitě musí pár věcí přesunout. Možná přestěhovat gauč na druhou stranu pokoje.

A chystá se k tomu, když vtom se ozve zaklepání na dveře. Pohlédne na hodinky a s úsměvem se otočí, ale nepohne se z místa.

"Pojďte dál! Je otevřeno."

S tímto se dveře otevřou a dovnitř nakoukne Joey.

"Ahoj," řekne s širokým úsměvem na tváři.

"Tobě taky ahoj," oplatí jí Dawson úsměv.

Za ní dá o sobě vědět Pacey, rovněž s úsměvem, ale ne tak širokým. Sleduje, jak se Dawson a Joey objímají, trochu až moc dlouho, a pak se k němu Dawson s úsměvem otočí.

"Čau, Pacey. Nějakou dobu jsme se neviděli."

"Jo, to jo," odvětí Pacey, zatímco si s ním potřásá rukou, ale pak se s úsměvy obejmou.

"Tak... co říkáš? A upřímně, prosím tě," zeptá se Joey Dawsona, v hlase zřejmou úzkost. Dawson obrátí oči v sloup a s vrtící hlavou pohlédne na Paceyho. Pacey se mírně zasměje.

"Joey, už jsem ti to říkal. Je dokonalý."

Na její tváři se objeví široký úsměv. "Takže jsem stejně dobrá jako Samantha?" zeptá se s vyzývavě nachýlenou bradou a směšnou grimasou v obličeji. Dawson si nemůže pomoct a zasměje se.

"To se uvidí. Ještě jsi mi neposkytla žádné dekorační nápady," vrátí jí to Dawson.

"Kdo je Samantha?" zeptá se náhle zvědavý Pacey.

"Jedna ze scénáristek seriálu a má kamarádka."

"A letní známost," doplní Joey, pokoušeje se ho uvést do rozpaků.

"To mi hodláš připomínat navěky?" odvětí Dawson a hravě na ni přivře oči. "Je to prostě má nejbližší kamarádka... v L.A.," dodá rychle , když vidí, že se oči Joey rozšiřují a začíná otvírat ústa, napůl pobaveně, napůl překvapeně.

"Pěkně ses z toho vysekal," řekne Joey a jejich oči se střetnou.

Pacey to jen zmateně a nezúčastněně sleduje. Nežárlí ani nic takového. Ale existuje mezi nimi pouto, díku němuž se cítí trochu... vyřazeně.

Avšak Dawson a Joey pokračují.

"Mimochodem, něco jsem ti přinesla." Joey podá Dawsonovi tašku, kterou držela v ruce.

Dawson ji se zvědavým pohledem přijme a pohlédne na Paceyho, jestli mu něco nenaznačí. Pacey jen pokrčí rameny a zvedne ruce, předstíraje, že o tom nic neví.

Když Dawson tašku otevře, najde kaktus a trochu zmateně na Joey pohlédne.

"Byl to můj přivítací dárek, když jsem se přestěhovala do New Yorku,” vysvětlí mu Joey a pak udělá pauzu. "Dala mi ho Jen."

"Ach, Joey..." Dawson znovu pohlédne na kaktus, nyní ho vidí jinýma očima. V očích se mu zalesknou slzy. Joey mu dá ruku na paži a usměje se na něj, zatímco na sebe hledí. "Díky," zašeptá Dawson.

"Nemáš zač."

Pacey nesnáší, když tohle dělají. Když spolu komunikují pouhým pohledem. Cítí se... vyloučený. Cítí se... hloupě, jako by tam nepatřil. K nim. Jako by byli na nějakém nadpozemském místě, mimo jeho dosah.

A tehdy se ozve jeho impulsivní povaha. Náhle musí na čerstvý vzduch.

"Hele, lidi, fakt se omlouvám, ale zapomněl jsem, že něco mám. Vrátím se pozdějc, jo?"

A odchází. Joey se otočí a spatří ho odcházet. S vážným výrazem ve tváři zvažuje, jestli by ho měla či neměla následovat. Ví, že je rozrušený, ačkoli jí uniká důvod, jako poslední dobou vše, co se jejich vztahu týče.

Nakonec se rozhodne zůstat.

Dawson tu scénu sleduje. Vidí přejet přes Joeyinu tvář směs emocí. Potlačí povzdechnutí a zdrží se jakékoli poznámky, hledě si rady Samanthy. Joey se k němu otočí s chrabrým úsměvem ve tváři.

"Tak kde začneme?"

Newyorské ulice

Pacey jde sám po zaplněném chodníku. Nějaká okolo jdoucí žena do něj vrazí a ani se neomluví. Vlastně si toho ani nevšimne. Pacey se za ní jen se zamyšleným výrazem otočí přes rameno.

Joey za ním nešla, ačkoli to vlastně nepředpokládal.

Zatímco jde, pobaveně sleduje, jak ho bez povšimnutí míjejí ženoucí se lidé. Jsou nevšímaví k ostatním kolem sebe. Nevidí taxík, který se prožene kolem, nevšímají si budov, které vzdorují gravitaci a vypínají se vysoko do nebes, jsou imunní vůči stálému křiku, troubení a klábosení, kterými je píseň města. Když spatří bezdomovkyni skrčenou na zastávce, předstírají, že ji neviděli.

Pacey se na chvíli zastaví a zaloví v kapsách. Vloží do čepice bezdomovkyně dolar a nějaké drobné. Žena krátce vzhlédne a usměje se. Pacey jí věnuje drobný úsměv a pokračuje v chůzi.

Líbí se mu ruch, akce, stálý bzukot aktivit, ať už je jakákoli denní doba. Líbí se mu to, ale nemůže to přijmout za své. Má pocit, že do New Yorku nepatří... a ne pro nedostatek snahy. Chce tam patřit, skutečně chce. Všechno by bylo mnohem snazší. Ale nic už snadné není. Možná, že nikdy nebylo.

Joey a on... ty malé detaily už nadále nestačily. Vlastně šlo víc o hádání ohledně hloupých detailů jako kam dát nádobí, nebo nenechávat otevřenou pastu na zuby, nebo Joey zlobící se, že jsou jeho chipsy po celém bytě. Před lety to byly tyto detaily, které jí dodávaly víru v jejich vztah. Pacey vzpomíná, co mu řekla, když se spolu poprvé vyspali, a na tváři se mu objeví drobný úsměv. Protože jí přinášel ubrousky, nosil tašky a takové věci. Tehdy to bylo mnohem jednodušší.

Nebo možná ne.

Tvář má očividně zamyšlenou, zatímco pokračuje v chůzi. Jeho krok je pomalý a přemítavý. Lidé ho míjí. Vypadá to, jako by ho pohlcoval dav, město. S každým ušlým krokem se uvědomění stává hmatatelnějším. Věci, které nechtěl vidět, jsou zřejmější. Znamení jsou všude, stejně jasná jako blikající reklamní neón, který dominuje ulici.

Hledaje útočiště od betonové džungle, vejde do Central parku a posadí se na prázdnou lavičku. Den je slunečný a teplý, bez ohledu na blížící se listopad. Nejspíše by ani nepotřeboval bundu.

Pacey otočí tvář ke slunci a usměje se. Nejprve je jeho úsměv smutný, ale pak se stane jistějším. Vrací se do podobného okamžiku, když před maturitní slavností seděl sám v hledišti a nechal si požehnat slunečními paprsky. To bylo to poslední, co udělal, než odjel z Capeside. Učinil tenkrát spránou věc a je odhodlán učinit správnou věc i nyní.

Ví, jak to bude těžké říct Joey. Nebylo to lehké říct sobě. Bude to těžké, ale ne nemožné, protože to pro sebe musí udělat. Musí se zachránit, dokud je co zachraňovat. Než se stane někým, kým bude pohrdat. Chvíli jen tak sedí na lavičce a nechává se omývat sluncem. Téměř jako by mu dodávalo novou životní energii. Prožívá směs emocí: smutek, úlevu, strach a hlavně spokojenost.

Poprvé za dlouhou dobu se cítí naživu a připravený na něco jiného.

Dawsonovo podkroví

Dawson je v největším pokoji a rozbaluje krabici se zarámovanými fotografiemi. Při rozbalení každé se zarazí a usměje se při vzpomínce, kterou fotografie přináší. Joey je u zdi a má před sebou krabici se zarámovanými plakáty a obrazy na zeď.

"Chceš pověsit plakát Imagine sem nebo do ložnice?" zeptá se Dawsona, zatímco drží zarámovaný plakát, který tak dlouho visel v jeho pokoji.

"To je v pohodě. Můžu to udělat později. Nemusíš mi s tím vším pomáhat," ukáže Dawson na nepořádek, který právě v jeho novém příbytku panuje.

Joey se přesune k Dawsonovi a v přátelském gestu mu dá ruku kolem ramen. "Ale musím. Píšou to v příručce nejlepší kamarádky." Dawson vydá krátké zasmání a Joey se zazubí. "Kromě toho chci pomoct." Chvíli se na sebe usmívají, oči spojené, zatímco zbytek světa kolem nich pokračuje ve svém běhu.

Dawson ten okamžik přeruší, když vstane z podlahy a zamíří do kuchyně. "Kafe?"

"Jo, bodlo by," odpoví mu Joey. "Ale to neznamená, že toho nechám. Kam ten plakát pověsit mi řekneš později." Dawson se zasměje.

Zatímco se vaří voda v konvici a Dawson hledá v kuchyni čisté hrnečky, Joey přistoupí k jednomu z velkých oken, která dominují východní straně bytu. Postaví se před něj a jen se oddá krásnému výhledu na město. Po všech těch letech v New Yorku jí stále dokáže vyrážet dech.

"O čempak přemýšlíš?" Dawson k ní přijde a podá jí šálek kávy. Joey mu poděkuje a pak se otočí zpět k oknu.

"Jen obdivuju ten výhled." Zatímco tam stojí a upíjejí kávu, rozhostí se mezi nimi příjemné ticho.

"Takže," zeptá se nakonec Joey. "Jelikož tu Samantha není, jakpak to tu máš v úmyslu zařídit? Nemůžu se dočkat, až mi povíš, co úžasného máš v plánu," dělá si z něj legraci.

"No, díky za tu důvěru, co slyším v tvém hlase," odvětí jí Dawson s uchechtnutím a pak upije kávy. "Sam mi poskytla pár skvělých nápadů pro zařízení toho domu, i když její první návrh byl vymalovat ložnici na 'působivý odstín citronové zelené'." Dawson se zasměje a Joey se k němu pokusí přidat, trochu napůl srdečně. Zapomíná, že Dawson měl v L.A. jiný život, s jinými lidmi. Z nějakého důvodu jí zmínka jména Samanthy trápí... ale jenom trochu. "Ale jsem si jistý, že to tu zvládneme ještě líp. Pokud jsi mi tedy ochotna pomoct," řekne jí Dawson a Joey pozvedne obočí.

"Jen mě zkus zastavit." Znovu se na sebe usmějí. Ale hluboko v mysli ji stále něco trápí.

"Je bezva, že sis tam našel blízké přátele," řekne Joey po chvíli ticha, pokoušejíc se dát smysl svým pocitům - je to žárlivost? Ne, to není. Nemůže být. Neexistuje žádný důvod, proč by měla žárlit. "Vsadím se, že v porovnání s tím bude návrat ke starý kámošce pěkně nudnej." Na chvíli vypadá Dawson ublíženě, ale Joey to rychle uvede na pravou míru. "Jen žertuju, Dawsone. Musíš se naučit uvolnit. Pokud tě L.A. něco naučilo, mělo by to být tohle."

"Neměl jsem čas, příliš práce," odvětí Dawson s pokrčením rameny. Joey se rozhlédne po pokoji, náhle znepokojená, a pak sklopí zrak na hodinky. "Koukni, kolik je hodin! Musím jít." Přejde k místu, kde si odložila kabát, a začne si ho oblékat.

"Ty už odcházíš? Myslel jsem, že sis vzala v práci volno?" Dawson vypadá zmateně a trochu ublíženě jejím náhlým prohlášením.

"Jen jsem si vzpomněla, že musím dneska odevzdat nějakou práci Ethanovi, aby na ní mohl do pondělka zapracovat." Vezme si tašku a zamíří ke dveřím.

"Počkej, vrátíte se s Paceym ještě?"

Joey se na chvíli zarazí a pak na něj pohlédne. "Já nevím." A s tím za sebou zavře dveře. Když dojde k výtahu, zarazí se a zapřemýšlí o svém momentálním chování. 'Proč se chovám jako idiot?' zeptá se sama sebe nazlobeně, když se otevřou dveře výtahu.

Protože je něco v nepořádku. Protože ji trápí, že by někdo mohl zaujmout její místo v životě jejího nejlepšího kamaráda a ona to místo strašně chce zpátky.

Protože je příliš brzy na přemýšlení o tom, co to všechno znamená.

Ale něco věděla v tu chvíli, kdy Pacey odešel, jistě: něčemu není souzeno. Odešel a ona nic necítila: žádnou bolest, žádný smutek, žádné nutkání vyběhnout za ním, jako by to udělala kdysi, dohonit ho a sladkými slovíčky ho ujistit, že je mezi nimi vše v pořádku. Ale ono nebylo. A ona přemýšlí, jak dlouho to už ví. Povzdechne si a svěsí hlavu, zatímco se dveře výtahu zavřou.

Uvnitř bytu Dawson hledí na zavřené dveře, zmaten nedávným vývojem událostí stejně jako Joey. Dawson ví, že je něco v nepořádku, ale není si jistý co. Při cestě zpět k oknu se zamračí a dopije zbytek kávy, hluboko ponořen v myšlenkách. Byly to problémy s Paceym - a on ví, že musejí mít problémy - co jí přimělo náhle odejít? Nebo to byla jeho zmínka o Samanthě? Dawson si nemůže pomoci a přemýšlí, jestli Joey proti Samanthě něco nemá. Vždycky vypadá, že v sobě něco drží, kdykoli zmíní její jméno, zvlášť když mluví o čase, který se Sam v L.A. strávil. Což nedává smysl.

Dawson potřese hlavou a odnese prázdný šálek do kuchyně. Někdy jsou dívky až příliš matoucí.

Kuchyně v domě babičky a Jacka v Capeside

Oknem prochází do místnosti přítmí pozdního odpoledne, sluneční paprsky dopadají na stůl, který je úhledně prostřen. Panuje tam ticho a útulno a všechno je dokonalé, téměř idylické.

Téměř.

"Amy, zlatíčko, ne, slyšela jsi tatínka?" kárá Jack jemně Amy, pokoušeje se jí vzít kousek koláče, který před hodinou babička upekla. "Už jsi kousek předtím měla, takže už žádný nedostaneš." Pevně ho vezme Amy z ručičky a otře jí ubrouskem. Amy našpulí rty.

Doug se jemně zasměje. Amy je rozkošná, když špulí rty. Helen, která je v kuchyni s nimi, jen celou tu scénu nesouhlasně sleduje.

Natáhne k Amy ruku.

"Á, chudinko malá, pojď k babičce." Prakticky ji vezme Jackovi z náručí a Jack na ni užasle hledí. Doug upírá zrak z jednoho na druhého a cítí, že se něco brzy stane.

"Nenechá tě jíst koláč, viď? Awww...," žvatlá k Amy Helen. "To není hezké."

"Helen, ocenil bych, kdybyste s ní nemluvila, jako bych byl zlý člověk, který jí nedopřeje, co chce," řekne očividně naštvaný Jack.

Helen na něj pohlédne, jako by netušila, o čem mluví.

"Ale jdi, Jacku, jen jsem si s ní hrála. Nepokoušela jsem se ji přimět, aby tě nenáviděla, ani nic takového. Prosím tebe." Trochu pozvedne hlas, jako by byla uražena, že si to o ní myslel.

"Jste si tím jistá? Protože já přesně ten pocit mám."

Doug jen diskusi, jež se před ním rozvinula, bezmocně sleduje. Přál by si, aby tam byla babička. Ale šla do kostela. 'Ale měla by se každou chvíli vrátit,' pomyslí si při pohledu ke dveřím.

"Přeháníš to," řekne Helen, zatímco chladně natáhne ruku a vezme si kousek koláče. Dá ho Amy k ústům a Jack to sleduje. Je na pokraji výbuchu. "Kromě toho není zlé je občas rozmazlovat," řekne Helen, usmívajíc se na Amy, která šťastně otevře ústa.

"Ach ano, je dobré je rozmazlovat, pokud je můžete kontrolovat. To je tak snadné, že? Dát jim vše, co chtějí, kdokoli chtějí, jen abyste jim to vzala, když nejsou tím, čím chcete, aby byli. A pak, když se to všechno pokazí, je obviníte za vlastní neschopnost a pošlete je pryč, protože to nezvládáte. Správně, Helen? Tak jste to myslela? Tak chcete, abych Amy vychovával? Nebo tak chcete vychovávat Amy, až ji vezmete? Proto jste tady? No, hádejte co: k tomu nedojde. Já jsem její otec, ne zlý člověk, co jí nedopřeje koláč. Jen ji svěřila do péče mně, ne vám, a pro to musí být důvod. Nemyslíte?"

S tímto si vezme Amy zpět od oněmělé Helen a vyjde z kuchyně. Helen pohlédne na Douga, který jí pohled chladně oplatí a pak vstane. Je na cestě z místnosti, když tam vejde babička a sundá si rukavice.

"No, je zima bez ohledu na to svítící slunce a..." Zarazí se, když kolem ní Doug projde a ona si uvědomí, že se něco děje. Přísně pohlédne na svou dceru.

Helen stále sedí u stolu a prudce dýchá, zatímco její zlost narůstá.

"Kdo si myslí, že je? Dávat mi rady o výchově dětí? Vyčítat mi, jak jsem své dítě vychovávala? Kdo si vy všichni myslíte, že já jsem?!"

A s tímto tentokrát odejde z kuchyně ona, nechávajíc uprostřed místnosti stát babičku, která vypadá trochu ztraceně. Pak si babička povzdechne, dojde ke stolu a posadí se, lokty opřené o stůl, tvář zabořenou v dlaních.

Byt Joey v New Yorku

Zatímco Pacey přechází v Joeyině bytě z pokoje do pokoje, vidíme několik zpola naplněných krabic. Zarazí se u jejího šatníku a otevře její lahvičku s parfémem a přivoní si. Nemůže si pomoct a uměje se. Zvedne náramek a pozná, že je její matky. Měla ho na Trucvečírku. Nemůže uvěřit, že už je to osm let. Osm let a teprve teď se začíná jeho život měnit. Osm let, ale stále si vše pamatuje.

Spatření jejího náramku mu z nějakého důvodu, které není schopen zcela identifikovat, dá sílu pohnout se dál. Zvedne jednu krabici a přesune se do obývacího pokoje. Když ji položí na stůl, oči mu padnou na fotografii. Je to fotografie jeho a Joey z Leeryovic vánočního večírku ve čtvrťáku. Vyfotil ji Dawson.

Pacey fotografii zvedne a prohlíží si ji. Ten večer se pohádali. Šel s Joey na Worthingtonskou párty a ona se naštvala, když dostal děkana svými vtípky. Ani jeden z nich neměl pocit, že tam patří. To bylo před věky a jistým způsobem stejné problémy stále trvají. Stále se necítí příjemně s jejími kolegy, v jejím světě. Jediná změna je, že Joey teď do toho světa patří. Nemusí jít za Dawsonem nebo k němu, aby někam patřila. Je spousta míst, kam nyní zapadá. I uprostřed toho všeho si nemůže pomoct a je na ni pyšný.

"Tady jsi." Je to Joey. "Všude jsem tě hledala."

Pacey odloží fotografii a vzhlédne k ní. Zdá se vážná, ale odhodlaná. Něco mu říká, že se něco brzy stane a nejen z jeho strany.

"Právě jsem se vrátil z procházky," řekne prostě.

"Odešel jsi tak najednou."

"Totéž se dá poslední dobou říct o tobě," odvětí stejným tónem Pacey. Více než jednou odešla ze schůzky nebo jí prostě odvolala, protože "měla něco na práci", ale nikdy mu neřekla, co to je. Ale co na tom teď záleží? Protože on se teď nechce hádat. Už nikdy se nechce hádat.

Joey nic neříká. Může jen hledět stranou, neschopna mu říct, proč se mu ne vždy věnovala. Spatří krabice a uvědomí si, že Pacey odjíždí. Zavře oči a povzdechne si, cítí, že ji na chvíli některé její závěry opustily. Ale pak se vrátí silnější než předtím. Zdá se, že toto je konec cesty.

To byl důvod, proč ho šla hledat. Oba dospěli ke stejnému závěru.

"Pacey," řekne Joey.

"Joey," vyhrkne Pacey zároveň.

Jen na sebe hledí, nejistí co říct dál. Nebo... jak říct, co je třeba říct.

Dawsonovo podkroví

Dawson se probírá krabicemi, pokoušeje se dodat svému novému příbytku trochu pořádku. Stále je zmatený z Joeyina chování, ale pokouší se na to nemyslet. Má hlavu v kredenci, když zaslechne zazvonění svého mobilního telefonu. Rychle hlavu vyndá a praští se při tom o kraj dvířek. Pak zašmátrá v kapse po telefonu a přijme hovor.

"Haló?"

"Čau, kanče!" ozve se veselý hlas na druhém konci.

"Audrey!" zvolá Dawson, překvapený, že volá. "Kde jsi byla? Od posledního hovoru uplynuly měsíce." Usadí se na gauč, aby si s ní popovídal.

"No, pro vaši informaci, pane, jsem měla moc práce." Dawson se pro sebe usměje, zatímco mu mysl uhání jako o závad, aby potrhlému rytmu dialogu Audrey stačil. Dovolí jí říct mu o všech jejích evropských zážitcích, než se pokusí přispět do konverzace.

"A kde jsi teď?" zeptá se Dawson.

"Vlastně na tvý domácí půdě. Ve starým dobrým L.A. Zavolala jsem ti, protože jsem doufala, že si s tebou budu moct dát rande, abys mě mohl jako můj přítel, proslavený filmař, získat, krmit a celkově rozmazlovat.”

Dawson se srdečně zasměje. "Chyběla jsi mi, Audrey," řekne jí během nádechu. "Ale musím být poslem špatných zpráv a informovat tě, že v L.A. nejsem. Jsem v New Yorku a pracuju na projektu se Spielbergem."

Výkřik Audrey je tak hlasitý, že si Dawson musí dát telefon od ucha. Jakmile křik pomine, vrátí telefon k uchu.

"Panebože! Pověz mi všechno," nařídí Audrey a Dawson se zasměje, šťastný, že může vyhovět staré kamarádce. Zasvětí ji do všech detailů nového projektu a užívá si pocitu pohody z hovoru se starou kamarádkou. Ví, že má nejspíše na tváři úsměv šíře Texasu, ale je mu to jedno. Je nemožné mluvit s Audrey a nezubit se u toho jako idiot.

"A jak se má ta tvá holka?" zeptá se Audrey a Dawson odvětí nervózním uchechtnutím.

"No, Audrey, už vlastně není má holka, ale má se fajn," řekne jí Dawson, úsměv mu trochu povadne díky novému směru konverzace.

"Aww, Dawsone! Neříkej mi, že jsi zase sám."

"Jo, já vím, je to tragédie. Ale Sam a já jsme mnohem lepší přátelé, než jsme byli pár."

Audrey si dramaticky povzdechne a Dawson se znovu usměje. "Co si s tebou počnu, Leery?" zeptá se, jako by se blížil konec světa.

Dawson se zasměje. "To nevím," řekne jí popravdě.

"Takže to znamená, že teď budu muset urazit celou tu dlouho cestu do New Yorku, abych tě viděla?" zeptá se Audrey.

"Ano, toho se obávám," odvětí jí Dawson. "Vím, jaká to pro tebe bude tragédie. Zářivé reklamy, spousta klubů, úžasní přátelé, které si měsíce ignorovala..."

"Hej! Já tě neignorovala. Jenom jsem měla moc práce, toť vše! Kromě toho jsi ani ty nepřijel na návštěvu, ani jsi nezved telefon. Kdo říká, že jsi ty neignoroval mě?”

Dawson se zasměje, cítí se mnohem lépe, než když ten hovor přijímal. "Audrey, pochybuju, že by někdy bylo pro někoho možné tě ignorovat."

"A na to nezapomínej!" řekne mu Audrey.

Jídelna Jacka a babičky, Capeside

V tiché jídelně si Amy hraje na podlaze se svými oblíbenými hračkami. Jako by cítila napětí ve vzduchu a tak ji ještě nebyli schopni uspat a nechali si ji tam, blízko sebe. Spánek na ni jistě dříve či později přijde.

Babička a Jack chystají u stolu pozdní večeři, zatímco Doug odešel do kuchyně pro pití.

"Věděl jsem, že z toho nic dobrého nevzejde," řekne Jack babičce, zatímco připravují na stole vše k večeři.

Když dává babička na svá místa vidličky, pohlédne na Jacka, který vyndavá skleničky.

"Nevím, co si mám myslet. Je to má dcera a mám ji ráda, ale nemůžu si pomoct a jsem si ohledně jejích úmyslů nejistá stejně jako ty. Hlavně kvůli našemu poslednímu rozhovoru."

"No, už si s tím nemusíš dělat starosti, matko. A díky za podporu, mimochodem. Nic jiného jsem od tebe stejně nečekala."

Oba se překvapeně otočí a spatří ve dveřích Helen s taškou v ruce a s kabátem na sobě. Doug vejde zpoza ní dovnitř se znepokojeným výrazem ve tváři.

Babička k ní rychle přijde, ví, že ublížila jejím citů, a to neměla v úmyslu. Doug se jen postaví po bok Jackovi.

"Helen, prosím tě, buď rozumná. Vím, že se zlobíš, ale takto pozdě večer nemůžeš odejít. Zůstaň do zítra, jak jsi plánovala, a znovu si všichni promluvme," prosí babička a nervózně si tře ruce.

Ale Jack nic neříká a to Helen stačí.

"Raději ne. Je zřejmé, že tu nejsem vítána, dokonce ani tebou," řekne a vyčítavě pohlédne babičce přímo do očí.

Babička se jí pokusí dát ruku na paži, ale Helen jí uhne. Jack svěsí hlavu, ale stejně nic neřekne.

"Prosím, Helen, zkus nás pochopit. Jsme v choulostivé situaci a ty si tu zjevíš a my nevíme, co si máme myslet."

"Jen jsem chtěla vidět svou vnučku," odvětí Helen a pohlédne na Amy nevinně si hrající s hračkami, bouchajíc je a narážejíc je o sebe, dobře se bavící. Helen se mile usměje. "Chci ji znát, být s ní."

"A to můžete," promluví Jack a obě ženy se k němu otočí." Pokud budete respektovat skutečnost, že jsem její otec. A když na něco řeknu ne, bude to tak. Cením si rad, protože jsem v tom nový. Chci pro svou dceru to nejlepší a nechci jí bránit v kontaktu s vámi." Ztěžka polkne, snaží se nalézt nějaký způsob jak říct, co je třeba.

Pohlédne na Amy, která si brumlá nějaká dětská slůvka a prohlíží si své ručičky.

Babička a Helen na něj v očekávání hledí.

"Ale pokud mě chcete dohnat k boji, budu bojovat." Otočí se k ženám a vidí vzdorný výraz ve tváři Helen. Chystá se něco říct, ale Jack zvedne ruku, a Helen zůstane zticha.

Babička vypadá, že je jí strašně líto všeho, co se děje, cítí se uprostřed, ale ví, že její loajalitu má přese všechno Jack a Jenino poslední přání. Doug svěsí hlavu, ruce v kapsách.

"Jen pro mě byla někým skutečně speciálním. Někdo, koho jsem poznal v životním období, kdy jsem potřeboval přítele nejvíce. A poskytla mi všechno. Stejně jako babička," řekne a pohlédne láskyplně na babičku. Babička se na něj srdečně usměje. "Byla má... druhá polovička. Má sestra, má nejlepší kamarádka, má spřízněná duše. Jen pouhý fakt, že jsem věděl, že ji mám, mi dával lepší pocit. Vím, že jsem ji znal lépe než všichni ostatní. Podporovala mě, jak by nikdo jiný nemohl, a já si jí to pokoušel oplácet. Ale byla silná a nezávislá a krásná a... a já nikdy neměl příležitost jí to oplatit. A teď mám její dcerku. To je vše, co z ní zůstalo, a já bych pro to obětoval život. A dohlédnu na to, že bude vědět, kdo byla její matka a jaký úžasný člověk se z ní stal. A omlouvám se, ale nemyslím si, že vy jí můžete tohle všechno naučit, protože vy jste nikdy Jen skutečně neznala."

Helen na něj chvíli hledí. Vidí, jak mu při pouhé zmínce Jenina jména přeskakuje hlas. Vidí, jak ho bolí mluvit o ní v minulém čase. A ví, že se jí nepokouší vyhrožovat, ale jen říká pravdu. Bojoval by o Amy.

Ale ona taktéž, i když ji jeho slova vyjadřující lásku k Jen dojala. To nemá co činit s poručnictvím Amy. Alespoň pro ni ne.

"Říkáš, že jsi mou dceru znal a já ti věřím. Jsem si jistá, že jsi ji znal lépe než ostatní, lépe než kdy já. A myslíš, že mě nebolí to slyšet? Ale ty mě neznáš, Jacku. A možná ti to pomáhá myslet na mě jako na nepřítele. Teď mi musíš věřit ty: mýlíš se." Pohlédne na svou matku. "Oba se mýlíte."

S tímto se otočí a odejde z domu.

Byt Joey v New Yorku

"Musíme si promluvit," řekne Pacey tiše.

Joey dokáže jen přikývnout. Už ví, co se děje. Ale stejně shlédne na podlahu a spolkne knedlík v krku. Ví, že to tak musí být, ale tím to není o nic lehčí.

Pacey se na chvíli odmlčí. Teď, když má Joeyinu plnou pozornost, si náhle není jistý co říct. Nechtěl, aby to bylo takto. "Je to těžší, než jsem si myslel."

"Jo," souhlasí Joey. "To je."

Ani jeden z nich se nehýbá. Jen tam stojí a hledí na sebe z opačných stran místnosti.

Nakonec začne Pacey mluvit.

"Fakt to chceme protahovat jako na střední? Nikdy se to nezlepší, Jo. Pořád jsem doufal, že ano. Chtěl jsem, aby se to zlepšilo a kdybych choval sebemenší kapičku naděje, že se to zlepší... nic z tohohle bych neříkal. Ale tímhle už jsme si kdysi prošli a já vím, že se to nezlepší a nechci čekat, až se tě zase nebudu moct ani dotknout. Tak už se nikdy cítit nechci, Joey."

"Já taky ne," smutně na něj pohlédne Joey, ale je rozhodnutá si s tím poradit správně. "Pamatuješ, co jsi mi kdysi dávno řekl na verandě plážového domku, ve kterém jste s  Gretchen bydleli? Chtěl jsi, abych ti řekla, kdybych začala mít pocit, že mě držíš zpátky. Chtěl jsi, abych tě nechala jít, kdyby ten den někdy přišel." Pacey v odpověď jen přikývne.

"Myslím, že ten čas přišel a že to oba víme. Oba se musíme nechat jít.," řekne a pohlédne mu přímo do očí.

Paceyho tvář je klidná a tak Joey pokračuje.

"Vím, že nemáš rád mé pracovní večírky a necítíš se s mými kolegy dobře. To je důvod, proč jsem na ně na čas přestala chodit. Pak jsem si uvědomila, že jsem nebyla vůči sobě fér. A ty víš, že si cením toho, co jsi dokázal s Ledárnou a jsem ti vděčná, že jsi ji znovu otevřel. Ale tam není mé místo, už ne. Proto tam sotva kdy chodím. A za to se omlouvám. Takto by to být nemělo. Ale--"

"Žádné výčitky," řekne Pacey. Je to spíše konstatování než otázka.

"Ne," usměje se smutně Joey. "Žádné výčitky."

"Dobře, Jo. Protože chci, abys věděla, že nelituju toho času, který jsem s tebou strávil, ani jedné minuty. A chci ti poděkovat, žes mi poskytla šanci, kterou jsem před pěti lety neměl. Protože jsem to na střední zničil, svou nejistotou a žárlivostí a především hloupostí, které si mě musela pořád vymlouvat. Postupem času mi to došlo a začal jsem přemýšlet, jaké by to bylo, kdybych se choval jinak. A tak jsem to zkusil, ale tentokrát jsi dala kopačky ty mně. A ta otázka byla stála nezodpovězená, protože jsem nevěřil, že ke mně nic necítíš. Takže než jsi mi dala skutečnou druhou šanci, vždycky jsem přemýšlel, jestli bez tebe mohu být skutečně šťastný. Vždycky jsem přemýšlel, jestli by nám to mohlo vyjít i mimo loď či obchoďák. Ale teď už to vím." Nemůže si pomoct a při poslední větě si povzdechne.

"Jo, oba to víme." Joey, která mu tiše naslouchala, si nemůže pomoct a rovněž si povzdechne. "Po celou dobu jsme se pokoušeli být ti lidé, kterými jsme bývali, když jsme byli mladší, aniž bychom si přiznali, že tito lidé už neexistují." Joey udělá krátkou pauzu. "Ale chci, abys věděl, že jsem myslela vážně každé slovo, které jsem ti tehdy na té smuteční hostině řekla."

Pacey si povzdechne a cítí, jako by mu z ramen spadlo těžké závaží.

"Díky, že to říkáš. Ale když se na to teď ohlédnu... nemyslím si, že jsme v tu chvíli měli činit závažná rozhodnutí. Byly to dny plné nostalgie, smutku a nemyslela jsi zřetelně, nebo ano?"

"Jo, možná trochu," usměje se na něj a Pacey jí na oplátku rovněž nabídne drobný úsměv. "Možná víc než trochu."

"Možná," zamumlá Pacey v odpověď. Pohlédne na ni a slova z něj nyní vycházejí snadno. "Vždycky jsem ti říkal, že jsem se tě nikdy nebál milovat. A to je pravda. Po dlouho dobu to bylo to jediné, co mi dávalo smysl. Ale možná to, čeho jsem se bál, bylo tě přestat milovat. Po dlouhý čas jsem si myslel, že jsi to jediné, co se mi přihodilo, a stálo to za to, čeho jsem se mohl držet. A to... to byla chyba."

Joeyina tvář povadne a do jejích očí vstoupí smutek. Mrknutím zaplaší slzy, které hrozí prodrat se ven.

"Ne, ne my. Neříkám, že jsme byli chybou," rychle dodá Pacey, když vidí její reakci. "Jen říkám, že jsem tě měl nechat jít už dávno. Protože, upřímně, nejsem překvapený, že to takto končí a to by mělo něco znamenat. Nemyslíš?"

"Takže tohle je konec?" řekne Joey jemně, téměř žádajíc závěrečné potvrzení.

Pohlédnou na sebe a tím pohledem se dostane Joey odpovědi. Zvykli si ve svých životech na tolik dramatu a úzkosti, že jim to připadá až příliš prosté. Ale je to jen logické. Nevyžadovalo to od nich žádná velká gesta dát se znovu dohromady, takže je jen přirozené, že to od nich nevyžaduje žádnou ošklivou hádku či konflikt se rozejít. Je to tak správné. A po všem, co se stalo, oba chtějí udělat, co mají pocit, že je správné, a neopakovat minulost.

V té chvíli zazvoní Paceyho mobilní telefon.

"Haló? Jo, bezva. Budu tam za dva dny. Ano, dobře. Zavolám ti, až tam dorazím. Jenom se ujisti, že ten pokoj, o kterým jsi mi říkal, má aspoň tekoucí vodu. A splachovací záchod by byl fajn," jemně se zasměje Pacey. "Dobře. Díky moc. Brzy se uvidíme."

Když Pacey zavěsí, trochu nervózně pohlédne na Joey. Ale ona se na něj usměje.

"Jsem ráda, že ses tu práci rozhodl vzít. Jsem si jistá, že si povedeš skvěle."

"Díky, Jo. Měl bych jít. Musím odtud a z Capeside odstěhovat všechny svý věci. Pak se tu musím s pár věcma vypořádat a s každým se rozloučit. Je to pro mě nový začátek."

Ačkoli to není řečeno, oba vědí, že ta slova znamenají více, než se na první pohled zdá.

"Dej tam na sebe pozor, Pacey."

"Dám," odvětí Pacey. "A ty taky, Potterová," dodá, používaje její příjmení jako za starých dnů dětského nesnášení a hašteření.

"Dám."

Pacey na ni pohlédne a chce ještě něco říct, ale neví, jestli ještě něco říct zbývá.

"Řekni Dawsonovi, že mu zavolám."

Joey si skousne ret a tiše přikývne. Po chvilce k němu přistoupí a obejme ho. Pacey je nejprve zaskočen a tak tam jen nehybně stojí, ale pak se usměje a objetí jí oplatí.

Pokoj Amy, Capeside

Jack má Amy na převlékacím stole. Amy má vlásky mokré z vany. Je zabalená v osušce a Jack ji chystá do postele, řehoní se spolu a mluví svým vlastním jazykem. Doug sedí s vážným pohled ve tváři vedle Amyiny postýlky.

"Jacku, myslím, že bychom teď měli být ohledně Helen trochu opatrnější," řekne Doug, díky čemuž Jack odvrátí zrak od Amy a pohlédne na něj.

"Musel jsem jí říct, co si myslím, Dougu. Nemohl jsem předstírat, že mám radost z toho, že chce o Amy bojovat."

(V pozadí začne hrát píseň "On Your Own" od Sense Field)

"To chápu, Jacku, vážně ano. Ale je to Amyina babička a jako taková má na ni svá práva. Ať už se nám to líbí nebo ne." Jack neodpoví, jen dále bojuje s nepokojnýma Amyinýma nožičkama, kterým se nechce do pyžama. "Jen si myslím, že není v našem zájmu si ji znepřátelit. Dost problémů způsobí už tak, jak to je."

There's a reflection that's so hard to see
Reflections in water of what you could be
Wave crashes over, tides pull you under
If you've ever wondered why you barely breathe

Jack si povzdechne a zvedne Amy ze stolu, drží si její teplé tělíčko u ramene, kde Amy pokračuje v cucání palce a hoví si. Jack na Douga smutně pohlédne a povzdechne si. "Já vím, máš pravdu. Musím být s Helen opatrnější, s kýmkoli, kdo by nám mohl přinést problémy. To jen... mám pocit, že ztrácím kontrolu nad vlastním životem. Nic v něm není tak, jak bývalo, tolik se toho změnilo." Jackův hlas je napjatý a je v něm stopa zoufalství. Doug vstane, přistoupí k němu a položí mu ruku na paži.

All of the ways I wish I could have shown you
All of the things that I want you to know (right now)
All the ways I wish I could protect you
From all the things that you'll learn on your own somehow

"To proto, že se tvůj život změnil, Jacku. Nejsi ten člověk, kterým jsi byl před šesti měsíci a to je dobrá věc. Amy přinesla do tvého života více změn, než cokoli jiného kdy přinese, ale je to pro dobro věci."

As you grow older you'll live through a war
Before you know it the eyes of a storm
Will rain upon you, not like you ever knew
No, like you've never seen
Like never before

Jack na Douga pohlédne, v očích se mu zračí smutek. "Já vím. A proto nemohu vystát myšlenku ji u sebe nemít. Proto jsem tak vyjel na Helen. Ale taky mě to děsí, Dougu. Nikdy jsem nebýval člověkem, který by se na někoho takhle utrh."

"Já vím, Jacku. Ale jen jsi chránil své dítě." Doug se pokusí vyhledat Jackův pohled, ale Jack se jeho pohledu vyhýbá. Místo toho Jack smutně hledí na dítě ve svém náručí. Amy to vycítí a pozvedne hlavičku, aby na něj pohlédla. Kolem palce v ústech se jí zformuje úsměv. Jack si nemůže pomoct a úsměv jí oplatí.

These are the places I don't want you to see
These smiling faces I don't want to meet
Your heart's extended out
They'll try to tear it out
You'll never be without
The love that's between you and me

Doug natáhne ruku a dotkne se Jackovy tváře. Je rád, že se Jack alespoň trochu usmívá. Ale když se k němu Jack otočí, úsměv je pryč, znovu nahrazen smutným, znepokojeným výrazem.

You'll learn on your own somehow

Dawsonovo podkroví v New Yorku

Vidíme jít k domu Joey se zasmušilým výrazem ve tváři. V hlavě jí stále víří kousky rozhovoru s Paceym. Pak stane před dveřmi podkroví a s hlubokým povzdechnutím zaklepe. O deset sekund později jí Dawson chvatně otevře.

"Ahoj, jsi zpátky!" Usměje se na ni a nechá jí otevřené dveře, zatímco spěchá zpět do bytu. "Pojď dál, venku je zima!" zavolá na ní.

"Ano, to je," odvětí mu Joey, které se začne na tváři formovat úsměv, zatímco sleduje, jak Dawson něco zatlouká do zdi. Joey zavře dveře a pak si zkříží ruce na hrudi, opře se o rám dveří a široce se zábleskem v oku usměje.

"Pamatuju dobu, kdy Dawson Leery, nyní slavný režisér a producent, nemohl za boha zatlouct hřebík."

Dawson se k ní s úsměvem otočí a pozvedne obočí.

"Díky za tu připomínku. Teď, kdyby ti nevadilo zapomenout na další trapné chvilky minulosti..."

Joey se zasměje a přijde k němu, zatímco Dawson odloží kladivo na podlahu. Sedne si, záda opřená o stůl, nohy překřížené. Joey se posadí vedle něj, přehlédne jeho pozici a sama zaujme tutéž, kolena srovnaná s jeho. Chvíli na sebe jen hledí a usmívají se, vychutnávajíce společnost toho druhého.

Náhle si Dawson něco uvědomí.

"Kde je Pacey, mimochodem?" zeptá se.

"Na cestě do Capeside. A odtamtud do New Orleans."

Dawson na ni zvědavě pohlédne.

"Rozešli jsme se." Joey studuje jeho omráčený výraz, skousne si dolní ret a slabě se na něj usměje. "Nefungovalo nám to."

"Já... to je mi líto. Ale musím přiznat, že jsem taky... překvapený. Všechno se tentokrát zdálo tak... definitivní."

"Já vím, ale... tak to chodí. Láska není garantovaná." Tato slova připadají Dawsonovi povědomá, rezonují mu v mysli... jako by je už slyšel, ale nemůže určit kdy a kde. "Někdy to vyjde, jindy zase ne."

"Jo, tak to asi chodí."

"Řekl mi, že ti zavolá, mimochodem."

Dawson jen přikývne, příliš zmatený, než aby něco řekl, než aby přemýšlel, co to všechno znamená.

"Chceš o tom mluvit?" zeptá se jemně. Před roky mu plakala v náručí, když se rozešli. Ale ta Joey je dávno pryč.

Joey svraští čelo a zavrtí hlavou, na chvíli odvracejíc zrak.

"Ne. Alespoň ne teď."

"Dobře teda. Můžu počkat." Konejšivě se na ni usměje, dávaje jí vědět, že až ho bude potřebovat, bude jí k dispozici. Joey to ví a jen ta myšlenka v ní vyvolává hřejivý pocit a okamžitě je jí lépe. "No, tak to bychom měli," řekne Dawson a zamne si ruce, pokoušeje se povznést náladu. "Došly nám výmluvy k lenošení, takže bychom se asi měli pustit do práce."

Joey se na něj usměje.

"No...," řekne, sundá si kabát, odloží ho na barovou židličku a dá si ruce v bok. "Tak kde začnem?" zeptá se se zářivým úsměvem.

Dawson si povzdechne a poškrábe se na hlavě, zatímco se rozhlíží po bytě a pokouší se rozhodnout.

Joey se jen směje.

Capesideský hřbitov

Pacey mine ceduli 'Vítejte na Cape Cod', přejede most a pak odbočí z mezistátní silnice směrem na Capeside. Krátce zasalutuje, když mine ceduli 'Vítejte v Capeside'. Zamíří rovnou k hřbitovu.

Zpočátku jsou jeho kroky jisté a hledí přímo před sebe. Když se blíží k svému cíli, zpomalí. Nakonec, když je u Jenina náhrobního kamene, se rozhlédne, nejistý, co si počít, co říct. Pak pohlédne k obloze.

(V pozadí začne hrát píseň "Blackbird" od Doves)

Tichý šepot Paceyho je v poklidné noci sotva slyšet. Je pozdě, tašky má v autě a je připraven vyrazit na cestu. Byl připraven už dlouho. Jen si to neuvědomoval. Chvíli tam stojí a neví, kde začít.

Blackbird singing in the dead of night
Take these broken wings and learn to fly
All your life
You were only waiting for this moment to arise

"Ahoj, Jen," řekne Pacey nervózně. Má pocit, že by měl říci více. "Ehm, dlouho jsme se neviděli." Zagrimasuje nad vlastním chatrným pokusem o humor.

"Promiň," omluví se a usměje se, káraje v duchu sám sebe. "To byl blbej vtip, dokonce i na mě. Už tě nevídám, ale můžu tě cítit. To jsi byla v parku ty, viď? Byla jsi mým sluncem."

"Dlouho jsem tu nebyl... příliš dlouho a omlouvám se za to. Ačkoli jsem si jistý, že bys mi řekla, abych si z toho nic nedělal. Řekla bys, že jsem měl nejspíš lepší věci na práci než strašit na hřbitově. Zcela upřímně, neměl. Ale budu mít, slibuju."

Blackbird singing in the dead of night
Take these sunken eyes and learn to see
All your life
You were only waiting for this moment to be free

"Chci, abys věděla, že na tebe pořád myslím. Nejspíš víc, než bych měl. Jsem si jistý, že jsi ten nejhezčí anděl, kterýho tam kdy měli. Jsem si jistý, že tam lámeš každýmu na potkání srdce." Pacey se na chvilku odmlčí, zatímco si představuje její tvář.

"A když je zrovna nelámeš, nejspíš na nás shora shlížíš a vrtíš hlavou. Protože jsme to pořád nezvládli. Po všem, čím jsme prošli, jsme to pořád ještě nějak nezvládli."

Blackbird fly
Blackbird fly
Into the light of the dark black night

"Ale něco jsme zvládli, všichni z nás, včetně tebe. Amy. Je kouzelná." Pacey se na chvíli odmlčí a usměje se. "Je milována a miluje a zapadá. Teď, když je tady, nemůžu si představit život bez ní. Samozřejmě mi pořád činí problémy zvyknout si na život bez tebe. Ale jsi tu skrze ní. Jako tuhle, když jí Jack řekl 'ne'. Přísahám, že natočila hlavičku na stranu a usmála se na něj. Pak to stejně udělala. A na tu chvilku jsi tam byla. Ale neboj, je taky jiná. Má svou vlastní osobnost se železnou vůlí, proti který bych nechtěl stát. Než odjedu, zaskočím se za ní podívat. Musím jí vidět. Slibuji ti, že s ní neztratím kontakt. Budu tu, jakkoli mě bude potřebovat. S Dougem jsme mluvili o tom, až začne randit. Bude muset přivést chudáka kluka ukázat Jackovi, Dougovi, mně a Dawsonovi. Ale to je asi dobré. No, alespoň pro Jackův klid."

Blackbird singing in the dead of night
Take these broken wings and learn to fly

"Chybíš mi, Jen. A důvod, proč jsem sem nechodil, je asi ten, že bys mě přinutila přemýšlet o tom, co jsi mi tehdy v nemocnici řekla. Měla jsi pravdu, samozřejmě. Jako vždycky. Když jsi byla naživu, lezlo mi občas na nervy, jak jsi ve mně uměla číst. Teď mi to chybí. Toužím po tom porozumění. Ale teď vím, o čem jsi mluvila, a pouštím se do toho. Konečně si beru k srdci tvou radu. Doufám, že jsi na mě pyšná."

All your life
You were only waiting for this moment to arise

Pacey se na chvíli odmlčí, aby se dal dohromady. Omyje ho studený vánek a on vzhlédne a usměje se. "Mám tě rád, Jen." Pomalu si otře několik slz z koutků očí. "Zatím, anděli."

Ještě chvíli stojí u Jenina hrobu a pak se otočí a vydá se pryč.

You were only waiting for this moment to arise
You were only waiting for this moment to arise

Jackův dům, pozdě večer

Jack sedí v potemnělém obývacím pokoji s Amy v náručí a tiše jí zpívá. Ozve se zaklepání na dveře a babička jde z kuchyně otevřít.

"Pacey, to je mi ale milé překvapení." Jack při zvuku babiččina hlasu vzhlédne. O chvíli později babička vejde do pokoje v závěsu s Paceym.

"Čau, Jacku," řekne Pacey. "Přišel jsem navštívit svou oblíbenou holčičku." Při zvuku jeho hlasu Amy pozvedne ospale hlavičku a pohlédne na něj. Pacey se na ni usměje a ona mu odpoví stejně a natáhne k němu ručičky. Pacey pohlédne na Jacka. "Můžu si ji pochovat?"”

"Posluž si." Jack podá Amy Paceymu, který ji radostně přijme. "Možná ji uspíš ty, mně se to nepovedlo."

Pacey si přivine Amy k sobě, políbí ji na čelo a vlásky a zamumlá jí pozdravy, které babička a Jacka neslyší. V tichosti ho sledují, zatímco si stále s Amy pevně v náručí sedá.

"Děje se něco, Pacey?" zeptá se nakonec znepokojená babička.

"Ne, nic se neděje," odvětí Pacey tichým hlasem. "Rozešli jsme se s Joey."

Babička a Jack na chvíli v tichosti s otevřenými ústy zírají. "Kdy?" jako první znovu získá nad ústy kontrolu Jack.

"Dneska, právě jsem přijel z New Yroku." Udělá pauzu. "Bylo to oboustranný rozhodnutí, nejspíš pro dobro všech. Za dva dny odjíždím do New Orleans. Jen jsem si přijel sbalit. A rozloučit se." Na chvíli na ně se smutným výrazem pohlédne. "Ale už dost o mně, co se stalo o víkendu tady?"

Jack a babička se vymění pohledy. Měli by mu dovolit takto změnit téma? Neměli by mu naslouchat, pomoci mu vyrovnat se s touto velkou životní změnou? Nakonec se Jack rozhodne nechat na Paceym, o čem chce mluvit, a začne.

"No, navštívila nás Helen Lindleyová."

Pacey vypadá překvapeně. "Páni. Vážně? Co chtěla?"

Jackova tvář se napne. "Chtěla vidět Amy. A jistým způsobem nám dát vědět, že chce napadnout mé poručnictví Amy."

Jediné slovo, kterým se dá popsat Paceyho výraz, je vyděšený. Podívá se z Jacka na babičku a na uzlíček, kterým je Amy, nyní spící v jeho náručí, a pak znovu na Jacka. "Děláš si srandu." Přehlédne Jackovu tvář. "Neděláš si srandu."

"Ne, kéž by ano," promluví babička. "Zdá se, že Helen chce znovuprožít svůj život s Jen skrze Amy. Zdá se rozhodnutá 'napravit chyby minulosti'." Babička zasmušile sklopí zrak. "Pokoušela jsem se jí to rozmluvit, stejně tak Jack, ale neřekla bych, že se nám to podařilo."

Pacey sleduje, jak si Jack přisedne blíže k babičce, hledající stejně jako poskytující útěchu. "Možná bych teda neměl jezdit," řekne Pacey a jak Jack tak babička na něj pohlédnou. "Pokud se to stane, může to tu být drsný a přítel by se vám mohl hodit." Udělá pauzu. "Nemyslím, že by mi Jen kdy odpustila, kdybych vás tím nechal projít samotné. Já..." Polkne, když si připomene ten okamžik. "Jaksi jsem jí slíbil, že se o Amy postarám, kdyby se něco stalo."

Babička se na Paceyho usměje, očividně dojatá. "Díky za nabídku, Pacey, ale bude lepší, když vezmeš tu práci a uspořádáš si život. Pokud k tomu s Helen dojde, není toho mnoho, čím bys tomu mohl zabránit."

Pacey neochotně přikývne a skloní se, aby znovu políbil Amy. "Kromě toho," pokračuje babička, "zapomínáš, že vše, co Jen chtěla, bylo, abys byl šťastný. A pokud je přestěhování to New Orleans to, co tě učiní šťastným, musíš to udělat."

Pacey s porozuměním přikývne a po dlouho chvíli tam všichni sedí v tichosti, užívajíce si klid, zatímco čekají, až se před nimi otevře další část jejich životů.

Dawsonovo podkroví, New York

Dawson a Joey stojí vedle sebe, ruce zkřížené na hrudích a dívají se na výsledek společného úsilí. Téměř vše se nyní zdá být na svém místě. Zbývá jen několik krabic a nějaké věci, které Dawson používá či bude používat k své práci: fotografické potřeby, videokamera, filmy atd., které přestěhuje následujícího dne do prvního patra podkroví.

"No, je to neuvěřitelný, ale zdá se, že jsme to dokázali. Díky moc," řekne Dawson a otočí se k Joey. "Bez tebe bych to nezvládl."

"Nemáš vůbec zač."

(V pozadí začne hrát píseň "The promise" od Tracy Chapman)

Usmějí se na sebe a pak se vrátí k rozhlížení se kolem sebe.

"Tak to bychom měli," řekne Joey. "Teď bydlíš v New Yorku."

If you wait for me then I'll come for you
Although I've traveled far
I always hold a place for you in my heart

"Jo. Otevírá se přede mnou moře příležitostí," řekne v žertu Dawson.

Joey na něj pohlédne a zasměje se, zatímco ji s úsměvem pozoruje koutkem oka skrze přivřené víčko.

If you think of me, If you miss me once in awhile
Then I'll return to you
I'll return and fill that space in your heart

"Jsem ráda, že tady budu, abych je prožila s tebou," řekne Joey milým tónem. Po tolika letech bydlení na opačných stranách země a kontaktu skrze příležitostné emaily a telefonáty, které se nikdy nezdály být dostatečnými, je to pro ně změna. Znovu spolu v jednom městě.

"Já taky," odvětí Dawson s rozzářenýma očima, která korespondují s těmi jejími, zatímco na sebe hledí.

Remembering
Your touch
Your kiss
Your warm embrace
I'll find my way back to you

Ale ta chvíle je přerušena zakručením v břiše.

"Nic neříkám," poznamená smějící se Dawson, zatímco se Joey červená.

"To bych si taky vyprosila, ty jsi ten, kdo mně posledních pár hodin nedopřál jídlo."

"Pravda," zasměje se Dawson. "Omlouvám se. Jak to můžu odčinit?"

I'll find my way back to you
If you'll be waiting
If you dream of me like I dream of you
In a place that's warm and dark
In a place where I can feel the beating of your heart

"Mmmmm..." předstírá Joey zamyšlení. "Třeba mi teď můžeš za práci nabídnout koláče?" Dawson se znovu zasměje. "Pro případ, že máš zájem, znám nedaleko odtud místo, které by mohlo vyhovovat tvému vkusu," dodá Joey.

Together again
It would feel so good to be
In your arms
Where all my journeys end

V té chvíli Dawsonovi rovněž zakručí v břiše a tentorát je to Joey, kdo se směje.

"Zní to dobře," odvětí Dawson, oznamující očividné, a připojí se k jejímu smíchu.

"Fajn, tak tedy pojďme."

If you can make a promise
If it's one that you can keep,
I vow to come for you

Poslední, co vidíme, jsou ti dva bavící se. Dawson otevře dveře a podrží je Joey otevřené. Pak už jen vidíme, jak se za nimi dveře zavřou.

If you wait for me and say you'll hold
A place for me in your heart

TITULKY