Napsaly BeatrizRC, Eden, Kimberley a Renae

Úvod - dopoledne - kancelářská budova v Bostonu

Jack vejde do vestibulu, projde skleněnými dveřmi s nápisem Bryce Johnson - advokát. Cítí se nervózní. Vzal si z Capesideské střední den volna, aby se setkal s Brycem Johnsonem, právníkem, o kterém mu po telefonu řekla Andie.

Jack dojde k recepci a zdvořile se usměje na mladou brunetu, která přestane psát a vzhlédne k němu.

"Dobré ráno, mám na jedenáctou domluvenou schůzku s panem Johnsonem," prohlásí Jack. "Jmenuji se McPhee." Atraktivní sekretářka mu pokyne rukou k modernímu koženému gauči u protější stěny.

"Právě má konferenční hovor, pane McPhee. Nebude to trvat dlouho. Posaďte se a já vás zavolám, až pan Johnson skončí."

Jack se nervózně pousměje a zamumlá: "Jistě. Žádný problém. Stejně jsem přišel o něco dříve."

Dojde ke gauči a nejdřív se na něj nešikovně posadí, pak si řekne, že se musí uklidnit a být optimistický, a udělá si pohodlí.

Během jejich telefonátu ho Andie ubezpečila, že Bryce Johnson je dobrý, laskavý člověk s pověstí upřímného, ale nekompromisního právníka, specializujícího se na rodinné právo.

Andie ho potkala během služby v nemocnici, když ošetřovala Bryceovu neteř. 'Bože, Andie navazuje známosti v těch nejnepravděpodobnějších situacích,' pomyslí si Jack. Jen doufá, že tato známost se ukáže být tak důležitá a užitečná, jak ho ubezpečovala. Jackovy myšlenky přeruší sekretářka, která na něj přes kancelář zavolá.

"Očekává vás. Jen jděte dál, pane McPhee." Ukáže na dveře za sebou. Jack tak nesměle učiní a je okamžitě požádán elegantním, přívětivým mužem, který si s ním potřese rukou, aby se posadil.

"Díky, že jste mě přijal, pane Johnsone," řekne Jack vděčně. Posadí se.

"Žádný problém, pane McPhee. Když mi Andie řekla o vašich potížích, byl jsem více než šťastný, že mohu pomoci, vzhledem k tomu, co udělala pro mou neteř."

Udělá pauzu a projde si složku, která před ním leží na stole.

 "Takže rozumím tomu tak, že máte v péči malou holčičku, která vám byla svěřena písemně a osobně vaší nejlepší přítelkyní Jennifer Lindleyovou, která nedávno skonala?"

Při slově 'skonala' sebou Jack trhne. Bez Jeniny přítomnosti mu život stále připadá neúplný. Odkašle si.

"Ehm, jo, než, ehm...," zarazí se, stále neschopen to slovo vyslovit, "svěřila mi Amy do péče."

Bryce se trochu natočí v křesle a spíše než se zeptá, oznámí: "A teď jste podroben zkoumání Sociálního úřadu, možná díky vlivu matky Jennifer. Prověřují si vaše schopnosti být Amy dobrým poručníkem, o nedůvěře k homosexuálnímu rodiči nemluvě."

Jack je překvapen otevřeným právníkovým prohlášením, ale zároveň ho oceňuje a respektuje. Andie měla o Brycovi pravdu.

Jack se nesměle usměje a odvětí: "No, to také. Neměl by v tom být žádný rozdíl. Odhalí pouze stabilní domov sdílený s Jeninou babičkou a rovněž tak, že pracuji na plný úvazek jako učitel. Vydělávám dost peněz, abych se o ni postaral, a až uvidí, jak je ta holčička milována, poznají, že se mýlili."

Bryce, který cítí Jackovu úzkost, se k němu nakloní.

"Koukněte, pracoval jsem se spoustou homosexuálních rodičů jako jste vy a byli ve stejné situaci. Sociální úřad si je proklepával od hlavy k patě, protože byli, ehm... kontroverzní. Většinou uznají, že se mýlí, ale stejně to není vůbec jednoduchá záležitost."

Jack se slabě usměje a připustí: "No, dělají svou práci, předpokládám, ale jak jsem říkal, poznají, že se mýlí. Nemám co skrývat a mohu jim ukázat, že miluji Amy nade vše na světě, tak ať si přijdou."

Bryce sepne ruce a usměje se. "No vidíte. To je správný přístup, a co se právní stránky týče, mohu vás ujistit, že se nemáte čeho obávat."

Jackovy oči se tázavě pozvednou. Bryce pokračuje. "Viděl jsem dokument, který slečna Lindleyová podepsala, ten, který jste mi před schůzkou odfaxoval a kterým vám v případě své nemoci či smrti svěřuje Amy do péče. Jakmile získám potvrzení, že ve chvíli, kdy ho sepsala, byla při plném vědomí, můžete říct Sociálnímu úřadu a Jenině matce, že o Amy je řádně postaráno a sbohem a šáteček."

Bryce vstane, Jack ho následuje a napřáhne ruku, aby si s ní s Brycem vděčně potřásl.

"Bude mi potěšením. Děkuji mnohokrát. Přesvědčil jste mě, že všechno dobře dopadne."

Bryce vyjde zpoza stolu a s rukou na rameni vyprovodí Jacka ke dveřím.

(Začíná hrát hudba úvodních titulků)

"Stavte se u mé sekretářky, Leah, dá vám seznam čísel podpůrných skupin pro homosexuální rodiče, kteří si prošli tím, čím budete procházet vy. Budeme v kontaktu."

Když Jack dojde k Leah, usměje se na ni.

"Zdravím, nemáte pro mě nějaká čísla?" řekne s viditelnou úlevou.

TITULKY

Byt Joey v New Yorku

Zatímco se Pacey dívá na Sammy a Colbyho, jak se přetáčejí na Colbyho posteli a líbající se sténají jeden druhému do úst, nemůže mluvit, nemůže myslet. Začne se ošívat.

"Ten večer jsme se s Dawsonem trošku rozparádili. Bylo to poprvé... Pacey, není tu horko?" Pacey pohlédne na Joey a vidí, že očividně jen žertuje, ale stejně je mu to... nějak nepříjemné.

Nejdříve to bylo milé a první série ho dojala, ale teď mu to začíná jít na nervy. Příliš akce na čistou a nevinnou lásku, jak to Joey popsala. Ne že by byl překvapený, konec konců věděl, že se spolu na vysoké vyspali. Ukáže to Dawson v televizi a on se tak konečně dozví, co se tu noc stalo? Ani jeden z nich, ani Dawson ani Joey, o tom nikdy nemluvili.

Fajn, to by stačilo.

Pacey cítí, že musí něco udělat, cokoli, aby se na chvíli zbavil pohledu na dění v televizi, protože ho to z nějakého hloupého důvodu trápí. Což je divné, protože se na seriál vždy díval a užíval si ho. Ale teď se na něj dívá z jiného úhlu pohledu. Možná, že o čem člověk neví, to ho nepálí, jak se říká.

"Jo, nechceš přínést pití?" Pacey zamává Joey rukou před očima. Ta ji pomalu odsune, trošku nazlobená.

"Ne, díky," odvětí nepřítomně a krátce se zasměje výrazům postav na obrazovce, když dveře Colbyho pokoje otevřou jeho rodiče.

Pacey si povzdechne, vstane z gauče a jde do kuchyně. Z lednice vyndá láhev vody a vrátí se do obývacího pokoje. Jeho strategie nefunguje. Necítí se o nic lépe. Na chvíli se zarazí a pohlédne na Joey, která má oči přilepené na televizní obrazovce a ve tváři má úsměv; úsměv, který Paceyho trápí každý týden více a více, protože je to něco, k čemu dochází každou středu večer. Pro jednou by byl rád, kdyby si s Joey zašli na večeři, nebo, když na to přijde, si prostě ve středu večer vyrazili do města a dělali cokoli jiného, než seděli a koukali na 'Zátoku'. Ale když navrhl, že by si mohli seriál nahrát a vyjít si, bez přemýšlení to zavrhla.

"Jseš si jistá, že fakt nechceš napít, Jo?" Pacey tam stojí a znovu zjistí, že ho Joey vůbec neposlouchá.

Joey ukáže na obrazovku a prohlásí: "Panebože, Pacey, vzpomínám si, jak se to stalo." Joey se zasměje a zahanbeně si při té vzpomínce zakryje tvář. "Dawsonova máma mi dala knížku, co se jmenovala ‚Reprodukce a ochrana‘. Věřil bys, že ji pořád mám?" zeptá se vesele, když se k němu otočí a zazubí se na něj.

"Ty tu knížku pořád máš?" Když Pacey na Joey pohlédne, přeskočí mu hlas a ve tváři se mu rozhostí překvapení.

"Jo, je někde v ložnici," odvětí Joey, obrátí oči v sloup a mrkne na něj. Neuvědomuje si, jak je mu to nepříjemné.

Pak si všimne, že má v ruce láhev vody.

"Pacey, myslela jsem, že jsi šel pro pití? Mně jsi nic nepřinesl?"

Pak vrátí pozornost zpět k obrazovce. Reklamní přestávka skončila, opět se rozbíhá 'Zátoka' a Pacey má znovu pocit, že je pro ni neviditelný. "Ptal jsem se, jestli něco nechceš," zamumlá Pacey tichým hlasem.

"Promiň, já tě neslyšela. Byl bys tak hodný a přinesl mi vodu?"

Joeyny oči jsou stále přilepené k obrazovce. Pacey na chvíli pohlédne na láhev vody, kterou drží v ruce, a pak se vrátí do kuchyně.

Dawsonova kancelář, L.A.

V kanceláři se stále svítí. Dawson sedí za stolem, všude má papíry s poznámkami psanými červeně a reklamní fotografie postav 'Zátoky'.

Na stěnách jsou různé fotografie jeho rodiny a přátel a stejně tak plakáty klasických filmů. Poličky jsou plné různých knih a složek papírů. Stůl má velký a je na něm spousta papírů a upomínkových předmětů.

Počítač má zapnutý a něco urputně píše. Zarazí se a povzdechne si. Zakloní se v židli, přečte si, co napsal, a pak pohlédne na hodinky. Všem už dávno padla. Zatímco zírá na počítač, přemýšlí. Projede si rukou vlasy, označí některé z vět, které právě napsal, a vymaže je.

Zdravím, autorský bloku. Proč nemůže napsat tu závěrečnou scénu, nebo ji alespoň načrtnout, aby ji napsal někdo jiný?

Pohlédne na hromádku papírů u telefonu: faxy, vytištěné emaily od sekretářky. Zdá se tam být milión vzkazů z televize, studia a dokonce i od herců. Dawson vydá hluboké povzdechnutí. 'Nemá to konce,' pomyslí si. A tohle není to, po čem vždy toužil, být uvězněn za stolem.

Myšlenky mu sklouznou k rozhodnutí, které tuhle udělal. Začít znovu, opustit na chvíli L.A. Po třech letech, které tu strávil, má pocit, že je změna nutná. New York...

V té chvíli zazvoní telefon a přeruší jeho přemítání. "Kdo to může volat v tuhle hodinu?" zamumlá si pro sebe.

"Proč mě to nepřekvapuje?" řekne hlas na druhé straně drátu.

Dawson se zasměje.

"Musíme si promluvit o dalším spoluscénáristovi," řekne Spielberg, neotáleje s tématem. "A musíme to udělat rychle, projekt se dává dohromady a potřebujeme sebou hodit."

"Chápu," odvětí Dawson. "Vlastně jsem ten problém předvídal a už mně někdo napadl," řekne se zjevným uspokojením v hlase.

"Výborně, nic jiného jsem ani nečekal. Postarej se o to a promluvíme si později."

"To udělám. Dám vám vědět, jakmile budu vědět, co z toho vzešlo."

"Tak tedy dobrou noc. Zatím," řekne Spielberg a zavěsí.

Dawson pohlédne na telefonní sluchátko v ruce a s úsměvem zavrtí hlavou.

"Mohl by být život surreálnější?" zeptá se prázdné místnosti. Jakmile Dawson sluchátko zavěsí, zazvoní telefon znovu.

"Leery," ozve se Dawson do telefonu, který drží mezi tváří a ramenem, aby se mohl probírat papíry v ruce.

"Práce, práce, pořád práce," řekne mu posměšný hlas do ucha.

"To mi netřeba připomínat, díky," usměje se Dawson, když se Joey na druhé straně země zasměje. "Jsem rád, že voláš. Líbila se ti ta epizoda?" zeptá se Dawson a odloží papíry.

V New Yorku se Joey usměje. "No, chtěla jsem se koukat na Johanku z Arku, ale ten kluk, co hraje hlavní roli, mi tak trochu připomíná mou spřízněnou duši... takže jsem místo toho koukala na tvůj seriál," škádlí ho Joey a Dawson se zasměje. "Ačkoli," pokračuje Joey, "musel jsi ze mě udělat strašpytla, co se leká vlastního stínu?"

"Ach ano," usměje se Dawson při té vzpomínce. "Nebyl jsem si jistý, jestli to mám do té epizody dát, ale když se na to teď ohlížím dospělejšíma a moudřejšíma očima, myslím, že to bylo vtipný a.... odpovídající."

"Dawsone," řekne Joey znepokojeně, "teď vážně, proč jsi pořád v práci?"

"Neboj se. Jdu dneska na večeři s přáteli."

"Dobře. Hej! Pacey je tu. Chceš s ním mluvit?" zeptá se Joey vesele.

"Jasně. Dej mi ho k telefonu." Dawson se nakloní a znovu si vezme do ruky papíry a zběžně je začne probírat.

"Hezká epizoda," řekne Pacey trochu ironicky. Dawson se zasměje.

"Přísahám, že to byla jedna z nejtrapnějších chvilek všech dob."

"To si umím představit. Takže... ty se nám stěhuješ na východní pobřeží, co?" poznamená Pacey zběžně.

"Věříš tomu? Po tak dlouhé době. Ale tentokrát to bude New York, ne Boston."

"Joey říkala něco o tom, že potřebuješ bydlení."

"Jo, povídala, že se o to postará. Věříš mi, že jí v tom důvěřuju? Mohl bys na to za mě dohlédnout?"

Pacey se zasměje.

"Určitě. No, brzy naviděnou," řekne.

"S tím počítej. Budeš mi muset pomoct se stěhováním."

Pacey zasténá a Dawson se zasměje. "Počkej, Joey z tebou chce ještě mluvit."

Dawson slyší, jak si přidávají sluchátko z ruky do ruky.

"Když mluvíme o tvém bydlení... myslím, že jsem ho našla. Zítra ti z práce odmailuju detaily, aby ses mohl rozhodnout."

"To zní dobře," usměje se Dawson.

"Nemůžu se dočkat, až tu budeš. Bude to skvělé... my tři," řekne po pauze, o níž Dawson ví, že si v ní vzpomněla na Jen. "Jako za starých časů. Chybí mi," řekne Joey jemně.

"Mně taky," odvětí Dawson. Když o tom přemýšlí, je to pravda. Ale napadá ho, jestli budou moci znovu získat to, co měli, když bylo vše jednoduché a k ničemu špatnému mezi nimi třemi nedošlo. Zdá se, že jsou na dobré cestě, ale to se snadno řekne, když je dělí tisíce kilometrů. Je to každodennost, co testuje přátelství a věrnost.

"Nechám tě teď jít." Joeyin hlas ho vrátí zpět do reality. "Chybíš mi. Čau," řekne Joey.

"Čau," odvětí Dawson. Když zavěsí, shlédne na sluchátko a přemýšlí o jejích posledních slovech. Nechám tě teď jít. 'Není to tak s námi vždycky,' pomyslí si.

Potřese hlavou, zvedne ze stolu papíry, vypne počítač, zhasne světla a vyjde z kanceláře.

Byt Joey v New Yorku

Pacey se opírá o rám dveří Joeyina šatníku, ruce má přeložené přes hruď a dívá se, jak si Joey vybírá šaty na pracovní večírek, na který ten večer jde.

"Jsi si jistý, že nechceš jít se mnou?" Joey se ani neotočí, zatímco se natahuje po botách na horní poličce v šatníku.

"Jo, nevzpomínáš si, jak jsem šel s tebou na jednu z těhle záležitostí posledně?"

Myšlenka, že se ohledně toho nic nezměnilo, vzbuzuje v Paceym znepokojení. Nešlo o to, že si pro tyhle události nepřipadal dost dobrý, dny, kdy se cítil jako nula, byly dávno pryč, ale neužíval si je, ani se na nich necítil příjemně. Na jeho vkus přišil snobů.

Když s Joey před pár měsíci podstoupil v tomto ohledu poslední zoufalý pokus, stejně to nevyšlo. Připomnělo mu to pocit, který měl, když s Joey tehdy před lety šel na tu Worthingtonskou událost.

Joey se otočí a spatří Paceyho s utrápeným výrazem ve tváři. Ví, o co jde, a tak obrátí oči v sloup. "Přestaň s tím, Pacey. Jsme teď starší. Máš restauraci a hodně jsi toho v životě dosáhl. Není to jak ta Worthingtonská párty." Joey udělá pauzu, pak kolem něj projde a pohladí ho po paži.

"To není kvůli tomu," zamumlá Pacey a dívá se za ní. "Já... necítím se tam příjemně."

"Já vím, já vím, o nic nejde," odvětí Joey, a zatímco vstupuje do sousedící místnosti, mávne rukou.

'Když to říkáš,' pomyslí si Pacey.

"Pacey, kolik je hodin?" zakřičí Joey z koupelny, kde si jemně přetře rty rtěnkou a vezme si náušnice.

"Půl osmý, proč?" Pacey sleduje, jak Joey chvatně vyjde z koupelny a nazouvá si boty.

"Přijdu pozdě. Mám tam být v osm." Joey se na chvilku zarazí a rozhlédne se po ložnici, jestli na něco nezapomněla. Vyjde z ložnice a vejde do obývacího pokoje. Pacey ji následuje.

Pacey k ní zezadu přistoupí a dá jí ruce kolem pasu, zatímco se Joey probírá v kabelce. "Joey, pojeďme o víkendu do Capeside. Můžem plachtit, odpočinout si a..." Joey dá své ruce na jeho. Chvíli tak nehybně zůstane a jen se o něj opírá. Pak si povzdechne a odstrčí si jeho ruce z pasu.

"Nemůžu. Mám spoustu práce. Jsem pozadu." Joey mu věnuje omluvný pohled a jde si z gauče vzít kabát.

"Nech mě hádat. Jsi pozadu kvůli času strávenýmu s Dawsonem. Mám pravdu?" Pacey ví, že je pozadu právě kvůli tomu, a nebojí se to říct.

Joey sleduje, jak si jde Pacey sednout na gauč, ví, že má Pacey pravdu, ale teď to téma nechce načínat. "Nemám čas to teď probírat. Uděláme to, až se vrátím domů."

Joey udělá pauzu, uvědomuje si, že zněla trochu hrubě, jako by to chtěla popřít. Obejde gauč, na kterém Pacey sedí, a dá mu ruce kolem krku.

"Vrátím se kolem desátý, jo? Počkáš na mě?" zeptá se jemně.

"Ano, počkám," odvětí Pacey, dá jednu ruku na její, roztržitě si pohrávaje s jejími prsty. Joey ho políbí na spánek a než ho pustí, ruku mu stiskne.

"Fajn, uvidíme se pak."

Pacey ji slyší jít ke dveřím, otevřít je, vyjít ven a pak je zavřít. Sedí tam a vrtí hlavou nad tím, jak odlišné jsou jejich světy, a ptá se sám sebe, kam to vše směřuje. Uvnitř něj klíčí známý pocit, čeká na uvolnění a pokouší se mu sdělit odpověď.

Ale Pacey ho potlačí potřesením hlavy a zapne televizi.

Před Capesideskou policejní stanicí

Je zamračený podzimní den, pozdě večer. Listy začínají měnit barvy a padat ze stromů. Doug vyjde ze stanice, spatří tam čekat Jacka a dojde k němu.

"Čau, to je mi ale překvapení! Myslel jsem, že se sejdeme později," řekne Doug Jackovi a krátce ho políbí.

"Já taky, ale místo toho jsem se rozhodl sem zaskočit a počkat tu na tebe," usměje se Jack.

"Jak šla ta schůzka s právníkem?" zeptá se Doug a věnuje veškerou pozornost Jackově odpovědi.

"Dobře. Nejdříve jsem nevěděl, co si o něm mám myslet. Zpočátku mi připadal trochu divný, ale když jsme se zabrali do hovoru, ukázal se být docela fajn. Bylo divné mluvit o možnosti, že bych přišel o Amy. Bylo to pak tak reálné, že bych ji mohl ztratit," odvětí Jack, zatímco jdou k Dougovu autu.

"Takže jsi byl s tou schůzkou spokojený?" zeptá se znovu Doug, když nastoupí do auta a zavřou dveře.

"Jo, úplně. Svěření do péče stále platí a adopce by měla pokračovat podle plánu," řekne Jack a zapne si pás.

"To je skvělá zpráva, Jacku," odvětí uklidněný Doug, a než zapne motor, poklepe Jacka po noze. "Vím, že můžeme dostat Amyino trvalé opatrovnictví. Musíme." Doug vyjede z parkoviště na silnici.

"No, ten právník mi dal kontakty na nějaké skupiny homosexuálních rodičů v téhle oblasti, především v New Yorku. Říká, že je mám kontaktovat, kdybych se chtěl na něco zeptat. Myslím, že to udělám," řekne Jack, informující Douga o svém plánu a otáčející se k němu, aby viděl jeho reakci na tu zprávu.

"Myslím, že je to dobrý nápad," odvětí Doug. Oči má upřené na silnici a nepatrně přikyvuje. "Podle mě bychom to měli udělat, co nejdříve, ale zeptejme se na to ještě předtím babičky. Pak se můžeme rozhodnout, jestli je kontaktovat nebo ne. Je to tak v pořádku?" zeptá se Doug a upře na Jacka krátký pohled.

"Jo, zní to dobře," řekne Jack souhlasně.

Usmějí se na sebe, ale brzy se na Jackově tváři objeví nejistý výraz. Raději by tou zprávou babičku nezatěžoval.

V kanceláři Samanthy

Dawson zaklepe na dveře Samanthiny kanceláře.

"Pojď dál!" křikne Sam, Dawson otevře dveře a vejde dál.

"Čau, přesně ten člověk, kterýho jsem chtěla vidět. Tady máš scénář ke kontrole," řekne Samantha a podá mu scénář.

"Á, díky," odvětí Dawson a scénář si od ní vezme.

"Žádný problém," řekne Samantha, nepatrně přikývne a mrkne na něj. Dawson se jen usměje, jako vždy ho pobavila. Prima holka.

"Chtěl jsem s tebou o něčem mluvit," řekne Dawson a posadí se před ní. "Spielberg mi řekl, že budu potřebovat asistenta, a napadla jsi mě ty." Udělá pauzu. "Pro seriál děláš skvělou práci a spolupráce s tebou by byla hračka." Nejistě se usměje.

"Páni," odvětí Samantha, nechá horečného hledání něčeho na stole a polichocena na něj pohlédne. Ve tváři se jí rýsuje směs emocí. Cítí se nervózní a nadšená tou vyhlídkou, ale nejvíce ze všeho je polichocena, že si na ni Dawson vzpomněl. "Díky, že jsi na mě myslel. Já vím, že jsem tě tuhle žádala, abys za mě prohodil slovíčko, ale to jsem jen žertovala. K ničemu ses nezavázal."

Dawson na ni vážně pohlédne.

"Ale jdi ty, Sam. Jsem si jistý, že bys byla pro ten Spielbergův projekt přínosem. Nemusíš se mi doporučovat, abych to věděl." Samatha se usměje.

"Popřemýšlím o tom a dám ti vědět."

"Tak fajn, ale fakticky si myslím, že by to pro tebe byla fantastická příležitost, tak si to promysli pořádně." Doufá, že Samantha nabídku přijme, opravdu by byla přínosem. Tvoří spolu skvělý tým.

Dawson se rozhodne na ni dále netlačit a změní téma. Vidí, že si to musí skutečně promyslet.

"Nicméně, nové téma. Se 'Zátokou' během pobytu v New Yorku plánuji následující." Nakloní se, ruce opřené o stůl. "Necháme Sammy a Colbyho spolu jako pár, ale samozřejmě vstoupí do hry konflikty, které jejich vztah upevní. To ukáže divákům, že mohou čelit překážkám a stále si svůj vztah udržet. Mám pár dějových nápadů, pro které tu nechám instrukce."

"Fajn, to zní skvěle," odvětí Samantha a pak zeptá: "Čeho se týkají ty nápady?"

"No, dojde k menšímu konfliktu mezi Colbym a Peteym, kdy Colby zapomene na jeho narozeniny, protože má plnou hlavu svého nového vztahu se Sammy. Je až po uši zamilovaný, víš?" vysvětlí Dawson a podá jí několik papírů poznámek, které si s sebou přinesl. "Později si to samozřejmě vyřeší, ukážeme, že přátelství s Peteym je pro něj stejně důležité jako láska k Sammy."

"Dále dojde ke konfliktu s novým klukem, který právě přijel do města. John a Sammy se políbí, ale ona neví, jestli něco cítí, není si jistá, co podniknout. Co bude po tom, jsem se kvůli jisté speciální žádosti ještě nerozhodl. Ve skutečném životě to vedlo k rozchodu, prvnímu, mezi mnou a Joey. Ale možná je načase okořenit realitu trochou fikce. Možná... možná, že k tomu tentokrát nedojde, ale ještě nevím," řekne zamyšleně, upíraje zrak před sebe za rameno Samanthy. Pak se vytrhne ze zamyšlení a usměje se na nií.

"Později přijdou na řadu zápletky zahrnují jejich přátele a něco s Colbyho rodičema. Jsou to jen okamžitě nápady, takže pokud přijdeš ty nebo ostatní scénáristé s nějakými dalšími zápletkami, jsem otevřen všem návrhům. Klidně to propracujte a brkněte mi."

"Fajn, jako by se stalo," řekne Samantha s přikývnutím. "Pro začátek bych s tebou ráda probrala něco, co jsem četla o páté epizodě...," sdělí mu a začne se probírat svými poznámkami.

Pracovní večírek v New Yorku

Joey stojí u stolu, v ruce skleničku šampaňského, a prohlíží si místnost. Vidí ostřílené hráče vydavatelského světa, které už dobře zná. Vždy jsou to titíž lidé hrající tytéž hry. Někteří z nich jsou milí, jiní to jen předstírají. Vzpomíná si na doby, kdy takové lidi nebyla schopna vystát. Vzpomíná si na dobu, kdy si sama sebe v takovéto situaci nedokázala vůbec představit. Oblečená v elegantních šatech, v ruce skleničku šampaňského, mluvící s kolegy z práce o knihách, umění a nakonec i o Paříži a době, kterou tam strávila.

Ale věci se změnily.

'Stejně tak bych se mohla pustit do boje,' pomyslí si Joey, zatímco kráčí pozdravit editorku z konkurenčního vydavatelství, kterou zná.

"Moc ráda tě vidím," halasně pozdraví ta mladá žena Joey. Vysoká, zrzavé vlasy, štíhlá s jiskrnýma zelenýma očima, v minulosti by jí naháněla strach. Ale teď už ne. Malá Joey Potterová z druhé strany řeky je pryč.

"Také tě ráda vidím," odvětí Joey. "Neviděla jsem tě od té doby, co jsi v květnu odcestovala do Phoenixu. Jak to tam šlo?"

Ale než se dočká odpovědi, jsou vyrušeny.

"Joey, řekl bych, že bys mě měla představit své kamarádce," řekne velmi mužný hlas.

Joey obrátí oči v sloup a otočí se k pěknému muži, který na ní promluvil. Nyní stojí vedle ní a dychtivě zírá na zrzku. Je to latinoameričan s tmavými vlasy, tmavýma očima a okouzlujícím úsměvem.

"Ethane, dovol mi, abych vás představila," řekne Joey. "Tohle je Rachel z 'Utopian Books'. Rachel, tohle je Ethan. Přišel do firmy před dvěma měsíci z Filadelfie, kde pracoval v jedné z našich dceřiných vydavatelských společností."

Rachel se na Ethana zdvořile usměje a nabídne mu ruku na potřesení.

"Ráda tě poznávám, Ethane. My jsme se určitě ještě nepotkali."

"Ne, to jistě ne, čehož opravdu lituji," flirtuje Ethan a Joey si nemůže pomoci a znovu obrátí oči v sloup. Ethan si toho všimne a krátce se zasměje.

"No, zas tak o moc jsi nepřišel, věř mi," řekne Rachel smějící se Ethanovým slovům. Ale její pozornost je brzy odvrácena jinam, když spatří, že na ní z druhé strany místnosti někdo mává. "Promiňte, právě jsem spatřila někoho, s kým si musím promluvit." Pohlédne zpět na Ethana a znovu se usměje. "Budeme muset ten rozhovor dokončit později."

"Jistě."

A s tímto Rachel odejde.

"Ty jsi... nenapravitelný." Joey si nemůže pomoci a směje se, zatímco Ethan upřeně hledí za odcházející Rachel.

Ethan se konečně otočí k Joey a zasměje se. "Ale jsem okouzlující, no ne?" Joey jen skepticky pozvedne obočí a Ethan se na ni usměje.

Má Ethana ráda. Je chytrý, zábavný a občas i nestoudný, opravdový Casanova, ale také je velmi dobrý kolega. Za ty dva měsíce, co se znají, po vzájemné spolupráci po většinu času, se stali velmi dobrými přáteli.

Ethan má zase rád Joey. Je inteligentní, krásná... ale příliš komplikovaná. S více vrstvami než cibule. A občas také možná trošku až moc sebestředná. Avšak co ho unavuje, je, že na někoho, kdo prohlašuje, že si v životě vše uspořádal, nevypadá tak naplněná, jak by měla. A Ethan má jedno dvě tušení proč tomu tak je.

"Tak kdepak máš dneska svého kluka?" zeptá se, zatímco si dopřává poslední doušek ze skleničky a rozhlíží se po místnosti.

"No, kdybys ho znal, věděl bys, že tohle pro něj není," odvětí Joey. "Nemá rád tyhle sešlosti."

"Nemá rád šampaňské či klasickou hudbu," pokračuje poněkud obranně Joey. "Je spíš na pivo a klasický rock."

"Chápu," odvětí Ethan, kterému neunikne její tón. "Někdy sám přemýšlím, jak jsem se sem dostal. Ale pak si řeknu, že to zbožňuju, bez ohledu na to, jak si naříkám," řekne, vezme si další skleničku šampaňského a přiťukne si s ní s Joey.

Joey v odpověď přikývne.

"Nicméně," řekne Joey živě, "co si myslíš o večírku?"

Ethan na Joey pozorně pohlédne a znovu ho napadne, jestli je v jejím světě všechno v pořádku, jak tvrdí. Než jí může odpovědět, přijde k nim autor, jehož práce se oslavuje. Joey a Ethan ho srdečně pozdraví a pogratulují mu k skvělé práci.

'Večer se nám zajímavě rozjel,' pomyslí si Ethan.

Dům Jacka a babičky

Jack a Doug přijedou k Jackovu domu. Doug zaparkuje a oba vejdou do domu se zamyšlenými výrazy ve tvářích. Vejdou do kuchyně.

Babička tam vaří svůj obvyklý čaj. Otočí se k nim a z jejich výrazů okamžitě pozná, že se něco děje.

"Zdravím, babi," pozdraví ji Jack, přistoupí k ní a políbí ji na tvář. Babička ho pohladí po ruce a pak si jdou s Dougem sednout ke kuchyňskému stolu.

"Jak to šlo u toho právníka?" zeptá se babička, zatímco nalévá Dougovi a Jackovi čaj do malých šálků.

"Šlo to dobře," odpoví Jack a usrkne si čaje. "Ten právník je opravdu milý. Svěření do péče stále platí a ohledně adopce snad již brzy pokročíme. Dal mi kontakty na homosexuální spolky v této oblasti, kterým mohu zavolat, poslechnout si jejich zkušenosti, získat pár rad, jak se nejlépe prezentovat. Přemýšlím o tom, že bych jim zavolal." Přeříkává totéž, co předtím řekl Dougovi.

"Řekl jsem Jackovi, že mi to připadá jako dobrý nápad. Mohli by nám pomoct, vzhledem k tomu, že si prošli tímtéž," řekne Doug a rovněž si usrkne čaje.

"Přesně," řekne Jack, "ale myslíme, že by se nám hodila nějaká rada. A tím myslím vaše rada, babi. Takže... co si myslíte?" Pohlédne na ní a čeká na odpověď.

"Udělal jsi správnou věc, Jacku," řekne po chvilce babička. "Ale na zovolání těm lidem může být ještě příliš brzy. Počkejme až vyprší čekací doba. Ta adopce se ani ještě nerozjela."

"Jo, já vím, ale cítím se tak... zranitelný, když jen čekám a nic nedělám."

"Jak dlouho se vůbec ještě musí čekat s tou žádostí o adopci? Ještě dva měsíce?" zeptá se Doug.

"Tři," odpoví mu babička a položí svůj šálek čaje na stůl, u kterého už teď rovněž sedí.

Jack a Doug na sebe pohlédnou a po tiché poradě očima, Jack přikývne na souhlas se slovy babičky. "Fajn, uděláme to tak. Počkáme, dokud nezačne adopční řízení. Do té doby stejně nemohou nic podniknout, ne?"

"Přesně, drahý," odpoví babička, poklepe ho po ruce a podá mu sušenky.

Jack si nemůže pomoci a usměje se na ni, pak sklopí zrak, cítí úlevu, že na to může na chvíli zapomenout. Ale zároveň je stále znepokojený. Připadá mu, že je ve slepé uličce a nemá kam odbočit. Nebo je možná jen paranoidní.

Doug se natáhne a vezme ho za ruku. Společně tam sedí a v tichosti pijí čaj..

"Bůh nic špatného nedopustí. Má plány pro každého," přeruší ticho babička a znovu si nalije čaj.

"Jak můžete mít stále tolik víry, dokonce po... Jen?" zeptá se jí Jack.

Je to pro něj skutečná záhada. Nikdy nebyl moc nábožensky založený, ale od Jeniny smrti je ještě méně. Na druhou stranu víra babičky je pevnější než kdy předtím. Přál by si, aby měl takové útočiště pro chvíle, kdy se zdá, že se vše hroutí.

Ale nemá.

Ale přesto uctivě naslouchá slovům babičky.

"Vše má vždy důvod. Bůh má dobrý důvod pro vše, co dělá. Mám v Boha víru a ty bych měl začít také trošku věřit, Jackie. Jen by chtěla, aby ses netrápil a pokračoval v životě. Chtěla by, abys byl šťastný." Babička vloží na svá poslední slova důraz, doufá, že mu poskytnou útěchu, jelikož vidí jeho ztrápený výraz.

Jack tiše přikývne, ale stále má sklopený zrak. Pokud má vše dobře dopadnout, proč v něm pořád sídlí pocit, který mu říká, že se něco ošklivě pokazí? Cítí se jako by byl na horské dráze. V jednu chvíli je v pořádku a v další je na pokraji návalu paniky.

"Amy už spí?" zeptá se Jack, a když babička přikývne, vstane ze židle. "Půjdu se na ni podívat." A s tímto odejde z místnosti.

Kancelář Samanthy v L.A.

Je večer a už se řádně připozdilo. Dawson a Samantha jsou stále v její kanceláři, sedí na stejných místech jako předtím. Oba mají v rukách zápisníky a propisky a probírají seriál.

Zatímco pracují, živě konverzují.

"Tak co si myslíš o té scéně se Sammy a Colbym v dešti příští týden? Viděl jsi pracovní sestřih?" zeptá se ho Samantha, zatímco si Dawson prochází scénář, propisku připravenou.

"Je fakt dobrá, přesně taková, jakou jsem si ji představoval," odvětí Dawson a při vzpomínce na tu chvilku s Joey mu koutky rtů pozvedne něžný úsměv a zároveň ho přepadne trocha nostalgie.

Směs emocí v jeho tváři Samanthě neunikne.

"Taky si myslím, že je fantastická. Pro Sammy a Colbyho dokonalý způsob, jak se usmířit," řekne Samantha zamyšleně.

"Fajn, jsem rád, že souhlasíš," odvětí Dawson a odloží scénář. "Tahle série se zatím zdá být opravdu dobrá, nemyslíš?"

"Jo, myslím, že se nám podařilo bezvadně navázat na první sérii. Seriál naučí mládež jednu dvě věci o životě," odpoví Samantha.

"To je něco, co se během této série pomocí všech postav ještě zdůrazní. Jak jsme o tom mluvili předtím, cílem je dotknout se všech aspektů života mladých, těch dobrých i těch zlých. Sex, drogy, nátlak vrstevníků, pití, kouření, rodiče, smrt, narození, práce a tak dále. Vše, čím se mladí lidé musejí v dnešní době potýkat," shrne to Dawson a v duchu si dělá poznámky, jak se mu v hlavě zjevují nápady.

"Přesně, to je fakt důležité. A moc se mi líbí, co děláme tenhle rok se Sammy a Colbym, ukazujeme přechod od nejlepších přátel k partnerům a ukazujeme je ve vztahu tak otevřeném a upřímném, jak jen mohou patnáctiletí mít. Necháváme jejich lásku překonávat překážky, ukazujeme je poprvé zamilované. Ukazujeme, co znamená spřízněná duše," řekne Samantha svůj názor na vztah Sammy a Colbyho.

Dawson přikývne a zasměje se. "Jo, ať už je to cokoli. Ačkoli jsem se tolikrát pokoušel popsat, co je to spřízněná duše, myslím, že to popsat nejde. Je to totéž, jako se pokoušet vysvětlit, co je to láska nebo... život a smrt," řekne při vzpomínce na jistý rozhovor, který se před nějakou dobou odehrál u něj na trávníku.

"Ale mají se toho ještě tolik co učit," řekne, ale nepohlédne Samanthě do očí, jen se vrátí ke spaní poznámek do zápisníku.

"No, život je pouť. Nikdy se nepřestáváš učit," řekne Samantha zamyšleně, ztracená v přízracích vlastní minulosti, a pak se oba na chvíli odmlčí.

"Kolik je hodin?" zeptá se náhle Dawson, když si uvědomí, že už u ní v kanceláři nějakou dobu sedí.

Samantha pohlédne na hodinky.

"Připozdilo se," přizná s nepatrným úsměvem.

"Asi jsme oba workoholici, co?" žertuje smějící se Dawson.

"Myslím, že je to znamení naší doby. Nemyslíš si, že všichni nějak moc pracují, jako bychom si chtěli zaplnit nějaké prázdné místo v našich životech?" zeptá se napůl vážně a napůl v žertu Samantha.

"Nejsme my dneska za filozofy?" zasměje se Dawson, ví přesně, co Samantha myslí, a souhlasně přikyvuje. "Jo, to nejspíš bude ten důvod." Vzpomíná na slova matky na svatbě, když mu říkala, že v životě je toho mnohem víc než práce. Ale jemu to tak nepřipadá.

"Jak smutné," povzdechne si Samantha dramaticky a pak se zasměje. "Tak, co říkáš, osamělý cizinče, nedal by sis drink s osamělou cizinkou, jako jsem já?"

"Nedalo nás právě tohle dohromady?" žertuje Dawson.

"Jo, to bylo tehdy. Nedoufej, že k tomu znovu dojde," odvětí věcným tónem Samantha. Dawson předstírá, že se urazil, ruku na srdci, ale pak se společně zasmějí.

"Samozřejmě, že půjdu rád," odpoví Dawson na její nabídku jít na drink a Samantha se na něj usměje.

Vstanou a vezmou si své kabáty.

"Takže... můžeš mi ještě jednou říct, o čem je ten Spielbergův projekt?"

Dawson se jen usměje a zatímco vycházejí z kanceláře Samanthy a zhasínají, pokračují v hovoru.

Dům Jacka a babičky, večer

Jack, Doug a babička sedí v obývacím pokoji a mluví o tom, co řekl právník Jackovi. Jak se stále zdá být z toho všeho nervózní. Babička má ruku na jeho koleni a uklidňuje ho.

"Jacku," prohlásí babička, "ta holčička dostane tu nejlepší výchovu, jakou by pro ni Jen kdy chtěla. Protože vy dva ji učiníte neskonale šťastnou a každý den jejího života se budete starat o její bezpečí."

"My víme," řekne Doug a poklepe Jacka po druhém koleni. "Jen chceme mít náhradní plán, jen pro případ."

Náhle se ozve zaklepání na dveře. Zmateně na sebe pohlédnou. Kdo by to mohl být takto pozdě? Jack vstane, dojde předsíní ke dveřím a otevře je.

Jackovi chvilku zabere, než pozná ženu stojící na druhé straně, ale když k tomu dojde, žaludek mu spadne na podlahu.

Hnědé vlasy, hnědé oči, přísná tvář.

"Co tady děláte, paní Lindleyová?"

Helen Lindleyová se pokusí o přátelský výraz a natáhne ruku. "Také tě ráda vidím, Jacku." Jack si s ní roztržitě potřese rukou a ustoupí na stranu, aby mohla vejít dál.

"Promiňte, Helen, tak jsem to nemyslel. Jen jsme vás nečekali, toť vše." Helen vejde do obývacího pokoje a babička a Doug k ní s překvapením vzhlédnou.

"Helen!" Babička v šoku vstane. "Co tady děláš?"

"Zdá se, že to je dnešní otázkou za 320 tisíc," zasměje se Helen vlastnímu vtipu. "Byla jsem na pár dní s přáteli v Bostonu a napadlo mě, že se po cestě domů stavím podívat na svou vnučku. Toť vše. Myslela jsem, že vám to nebude vadit."

Jack setřese počáteční šok natolik, že vezme Helen kabát. "Ne, Helen, nevadí nám to. Jsme jen trošku překvapení, že tě tu máme, nic víc."

Pomalu se dá dohromady i babička a vydá se přes pokoj svou dceru obejmout. Jack Helen zlehka obejme a zběžně ji políbí na tvář. Ani v jednom z přivítání však není příliš vřelosti nebo radosti z přítomnosti toho druhého.

"Helen, toto je můj přítel, Doug," řekne Jack.

Doug natáhne ruku, aby si s ní s Helen potřásl, což Helen napůl srdečně učiní, a pak se k Dougovi otočí zády a rozhlédne se. Doug a Jack si vymění pohledy.

"Kdepak je Amy?" zeptá se Helen.

"Spí," odvětí Jack. "Měla by se vzbudit asi za půl hodiny."

Výraz Helen povadne a místnost naplní trapné ticho.

"Co kdybych přidělala čaj?" navrhne babička a vydá se ke kuchyni tak rychle, jak jen jí nohy dovolí.

"Pro mě ne, babi," řekne Doug a podezřívavě na Helen pohlédne. "Musím domů a nachystat se do práce."

"Doug je městský šerif," řekne Jack s nepatrným úsměvem a stopou hrdosti v hlase.

"To je skvělé," odvětí Helen s tuhým pokusem o úsměv. Doug si vezme bundu a přistoupí k Jackovi.

"Uvidíme se večer, až skončím." Zlehka Jacka políbí a obejme ho. "Dej za mě Amy pusu na dobrou noc."

"Dám," slíbí Dougovi Jack a ještě jednou ho políbí na tvář.

Ani jeden z nich si nevšimne výrazu Helen, jež prozrazuje neklid a nesouhlas.

"Tata!" tiché zvolání z jedné z ložnic upoutává všech pozornost. Jack se usměje a otočí se k Helen.

"Její veličenstvo se vzbudilo. Půjdu a vyfešákuju ji, zatímco si dáte čaj s babičkou." Helen s prázdným výrazem přikývne.

Vydají se každý po svém.

Byt Joey v New Yorku, pozdě večer.

"Sakra," zamumlá Joey, stojící na chodbě před dveřmi svého bytu, kde právě upustila klíče.

Díky příliš mnoha drinkům se jí třesou ruce, zatímco dává klíč do zámku. Chvíli počká, než klíčem otočí, připomene si, co nedokončila s Pacey, když odešla na večírek.

A ke všemu je hodně po desáté. Nešlo se vrátit v hodinu, kdy se dohodli.

Otevře dveře a je přivítána tmou. Tiše vejde do bytu a zavře za sebou dveře. Lenivě přemýšlí, proč se Pacey neobtěžoval rozsvítit lampičku na stolku u dveří a proč na ni nepočkal vzhůru, jak slíbil.

Joey chvíli čeká, než si její oči přivyknou tmě, a pak se vydá do ložnice. Podívá se na postel a Pacey tam není. Zmateně nakrčí obočí a jde rozsvítit lampičku na nočním stolku. Znovu pohlédne na postel a potvrdí si, že tam Pacey skutečně není.

Na polštáři spatří vzkaz a začne ho číst.

Joey,

musel jsem se vrátit do Capeside. Večer jsem se ti pokoušel říct, že fakt potřebuju, abys tam se mnou tenhle víkend jela, ale vyšlo z toho něco jiného, což se poslední dobou děje často. Stejně jsem měl v plánu jet okouknout restauraci, ale pak mi volali a říkali, že mají problémy, které musím ihned vyřešit. Musel jsem odjet dřív, než jsem myslel. Není to nic vážného, už víš, o co jde. Zavolám ti ráno. Doufám, že ses na večírku bavila.

Měj se,
Pacey.

Joey se posadí na postel, zavře oči a promne si spánky. Cítí, že přichází bolest hlavy. Zakloní hlavu, zhluboka se nadechne a zase vydechne. Položí Paceyho vzkaz na noční stolek a ohlédne se přes rameno na druhou stranu postele.

Přemýšlí o tom, jak je po většinu nocí jeho strana postele prázdná místo jeho přítomnosti. Pokouší se přijíždět do New Yorku co nejčastěji, ale je to pro něj těžké a Joey to chápe.

Ona na druhou stranu byla na pár víkendů v Capeside, kde trávili čas plachtěním a procházením se po městě. Ale neměla čas to podnikat často. A ačkoli byla nyní starší a milovala Capeside celým svým srdcem, byla si vědoma, že Paceyho život jí dává pocit... uvěznění, kdykoli tam přijela. Nemohla si pomoci.

Pomalu vstane z postele a odkopne nejdříve jednu a pak i druhou botu. Slyší, jak narazí na zeď a odskočí od ní. Zatímco jde do koupelny, začne si rozepínat šaty.

Rozsvítí v koupelně a pak za sebou zavře dveře.

Bar v Los Angeles

"...můžeš si to přiznat, jsi lásky obětí," zpívá Samantha Dawsonovi a pohupuje před ním boky, zatímco předvádí píseň.

"Robert Palmer!" zvolá Dawson a ukáže na ni, oči do široka otevřené, jak našel odpověď.

"Kdo by si byl pomyslel, že filmařský génius Dawson Leery je fanoušek hudby osmdesátých let?" zasměje se Samantha.

"No jo no. Takže... teď, když jsi ze mě vytáhla, kdy přesně jsem se rozhodl stát filmařem, bych rád slyšel tvůj příběh," řekne Dawson a upije ze skleničky v ruce. Pokoušela se odvést jeho pozornost hrou na poznávání šlágrů let osmdesátých, ale už to dál nefunguje. "Řekl bych, že jsem tu sázku vyhrál a ty musíš s pravdou o své inspiraci ven," řekne Dawson a Samantha si při posazování na židli povzdechne.

"Jsem klišé," řekne Samantha a pokrčí rameny. "Jen sleduj, tady máš hlavní body," pokračuje Samantha, zatímco na prstech odpočítává každý odhalený fakt. "Jak jsem ti tuhle řekla, můj otec zemřel, když jsem byla malá holka, a má matka byla vždy příliš deprimovaná či příliš unavená nebo musela pracovat, takže na mě neměla vůbec čas. Neměla jsem sourozence, ani nikoho, s kým bych si mohla být blízká. Vyrůstala jsem z pocitem izolace a vyvržení... vlastně teď, když o tom přemýšlím, já bych fakt mohla být Sammy!" řekne s předstíranou hrůzou v hlase.

"Pokračuj," požádá jí Dawson s úsměvem.

"Neměla jsem moc přátel, to až později, takže jsem hledala útočiště v knihách, a jelikož jsme byli chudí, snívala jsem o cizích zemích a odlišných kulturách, o nichž jsem si myslela, že je nikdy nebudu moci navštívit. V hlavě se mi začaly rodit příběhy a nakonec jsem je sepsala," řekne Samantha vážněji. "Když zemřela má matka, bylo mi téměř osmnáct a já se naplno ponořila do psaní."

Shlédne na svou skleničku a začne si s ní v ruce otáčet. "Takže mám diplom ze svobodného umění a pořád se pokouším prodat svůj první scénář," pokračuje. "Ačkoli mám dost dobrou stálou práci," žertuje a vzhlédne na Dawsona.

"Je legrační, že jsem to nevěděl, když jsme spolu chodili," dumá Dawson.

Samantha se zasměje. "No, šest týdnů chození nám neposkytlo čas na vážný hovor o našich životech. Myslím, že jsem tehdy stejně měla zájem o jiné věci," obdaří Samantha Dawsona prostopášným úsměvem.

Dawson se jemně zardí, vzpomíná si, o co v jejich vztahu především šlo. Nikdy jí to nebyl schopen říci, ale část toho, co ho na ní přitahovalo, bylo, že mu občas připomínala Joey. Bylo s ní snadné mluvit a vstoupit s ní do kontaktu. A jindy, vlastně většinou, mu připomínala, jaké to bylo s Jen, která mu od návratu do L.A. strašně chyběla, jelikož si byl vědom, že už nebude mít příležitost jí vídat.

"Neboj, Dawsone. Už po tvým těle nepasu," zazubí se Samantha, "ale těch pár týdnů..."

"To stačí!" zvolá Dawson, ale zubí se u toho, a Samantha se rozesměje.

"Sluší ti to, když se červenáš," směje se Samantha. Dawson jen pobaveně zavrtí hlavou.

"Mimochodem, řekl jsem ti, jak jsem rád, že jsme stále přátelé a jsme tu dnes spolu?" řekne Dawson, stále nervózní a mírně polichocený jejími poznámkami.

"Já jsem taky ráda," odvětí Samantha s úsměvem a dopije svůj drink. "Stejně víme, že vztahy založené čistě na sexu obvykle nikam nevedou. Jsem ráda, že jsme si našli čas poznat se jako přátelé."

"Jo, šli jsme na to opačně, ale komu na tom záleží, no ne?" žertuje Dawson a Samantha se zasměje.

"Tak tak."

A jen tam sedí a cítí se spolu příjemně, upřímně rádi, že je to mezi nimi takové, jaké to je.

Ledárna, Capeside

Je pozdě večer a zatímco Pacey prochází restaurací, pije kávu, aby se po dlouhé cestě z New Yorku udržel vzhůru. Dojde k baru a otevře učetní složku, kterou mu tam nechal Lance, zástupce vedoucího, aby si ji prošel, když vtom zaslechne zaklepání na dveře restaurace.

Ani nevzhlédne od papírů, které si prochází, a jen křikne: "Je pozdě. Máme zavřeno. Přijďte zítra."

Podle všeho ho člověk na druhé straně dveří buď neslyší, nebo se ho rozhodl ignorovat. Klepání přejde v hlučnější, což rozmrzelého Paceyho přiměje, aby zjistil, kdo to je. Pomalu dojde ke dveřím a na chvíli se zarazí, přemýšlející, jestli by měl skutečně otevřít.

Nakonec otevře.

"Tak co pro vás mohu udělat?" Pacey rychle otevře dveře a čeká, co vyjde z člověka na druhé straně... manžela Maddie.

"Právě ses vrátil do města z návštěvě své holky, Pacey?" řekne ten muž, samolibě se rozhlížející po restauraci, jestli tam ještě někdo není.

"Do toho vám nic není, ne? Myslel bych, že budete rád. S vaší ženou se už nevídám." Pacey ví, že to tak je a ten muž rovněž.

Muž se zasměje a pak se usměje. "Co tě zaválo zpátky do města?" řekne a čeká s poťouchlým úsměvem ve tváři na Paceyho odpověď.

Pacey vejde do restaurace a pak za bar, ignorující návštěvníka a nestarající se, jestli jde za ním či ne.

"Jelikož si očividně myslíte, že víte, co mě zaválo zpátky do města, proč mi to neřeknete?"

"Dobrá. Jelikož už nespáváš s mou ženou, mohly by to být trable s restaurací, nebo že by nastaly trable v ráji s tou tvou hezoučkou brunetou?" Muž sleduje, jak se v Paceyho tváři objeví vztek, zatímco vychází zpoza baru.

"Ji z toho vynechte. Do ní vám nic není. Jsem tu kvůli restauraci, to je celý."

Muž se zlehka zasměje a položí ruce na barový pult před sebou.

"Když to říkáš."

"Myslím, že jsme spolu skončili," pronese Pacey pevně, zatímco se dívá na manžela Maddie, který se opírá o bar, jako by mu to tam patřilo.

"Kde jste nechal způsoby, pane Wittere? Nejsme nějací zahořklí?" Vydá hrdelní smích. "Jen jsem přišel omrknout, jak to tu jde. Co s tím uděláš? Zavoláš bráchovi?"

Pacey na něj pohlédne s nenávistí v očích. Ačkoli měl právo být naštvaný kvůli němu a své ženě, zachází příliš daleko. Zdá se, jako by jen hledal výmluvu pro vyvolání potíží a Pacey mu ji poskytl.

"Udělal jsem to prvně?" zeptá se Pacey, neúspěšně se pokoušející zůstat klidný.

"Ne že by na tom zase záleželo. Je jedno, jestli si říká šerif nebo jak, je prostě teplouš," řekne muž se zdůrazněním posledního slova a čeká na Paceyho reakci.

A vyžaduje to Paceyho veškeré úsilí, aby ho nepraštil, ale ví, že by se to tím jen ještě více zkomplikovalo.

Když vidí, že se Pacey nehýbá ani na to nic neříká, manžel Maddie se zasměje a vydá se ke dveřím.

Ale když k nim dojde, otočí se k poslední poznámce.

"Tak co, neřek jsi mi to. Jak jde obchod, Pacey?" Než může Pacey promluvit, muž otevře dveře a vyjde z nich, přičemž se nadále směje.

Pacey pevně zavře oči a uvědomí si, že si nevědomky zarýval nehty do dlaní.

Los Angeles/Capeside

Dawson přijde po čase stráveném se Samanthou domů. Položí kufřík na stolek v předsíni a vejde do obývacího pokoje, kde se posadí na gauč a udělá si pohodlí.

Zvedne telefon a s úsměvem zavolá domů do Capeside. V Capeside začne zvonit telefon.

"Haló?" zvedne ho Gale po třetím zazvonění.

"Ahoj, mami," řekne Dawson.

"Ahoj, zlato, jak se máš? Stalo se něco?" zeptá se Gale, jako obvykle mající o Dawsona starost.

"Všechno je v pořádku, mami. Promiň, že volám tak pozdě."

"S tím se netrap, Dawsone. Jen jsem se bála, že se něco stalo, ale vždycky mám radost, když tě slyším."

Dawson se usměje ještě více a potřese hlavou. Typická jeho matka.

"Jak se máš? A co Lily?"

"Daří se nám dobře, ale chybíš nám," odvětí Gale, které se ulevilo, že je s Dawsonem vše v pořádku.

"Vy mi také chybíte," řekne Dawson s náhlým pocitem mírné melancholie. A náhle je ještě hladovější po přestěhování se na druhou stranu země.

"Dawsone, kde jsi?" zeptá se Lily, která zvedla druhý telefon v domě. "Stýská se mi. Chci se s tebou koukat na filmy."

"Ale, ale, slečinko. Neměla bys už spát?" Gale předstírá, že ji hubuje, ale samozřejmě to tak není. Ví, že Lily svého bratra zbožňuje a nenechala by si za nic na světe ujít příležitost si s ním popovídat.

"Mně se po tobě také stýská, Lily," řekne Dawson s úsměvem nad Lilyiným hlasem. Pokud si mohl ohledně svého života v L.A. na něco stěžovat, bylo to, že mu uniká Lilyino dospívání. "Brzy se spolu na nějaké filmy koukneme, ano?"

"Ano!" vykřikne nadšeně Lily.

"Ale musíš mi slíbit, že hned jak dotelefonujeme, půjdeš do postýlky. Slibuješ?" zeptá se Dawson hrající úlohu staršího bratra, kterou tolik zbožňuje.

"Slibuju," řekne Lily a Dawson si může snadno představit, jak s vážnou tváří narovnává ramena.

"Tak dobře." Pauza. "No, důvodem, proč volám takto pozdě, je to, že už to v sobě nemůžu udržet. Mám dobré zprávy," začne Dawson, natěšený jim vše povědět. "Připojuji se k tomu Spielbergovu projektu, o kterém jsem vám v květnu říkal, vzpomínáte? A brzy se stěhuju do Velkého jablka."

Dawson se zasměje, když zaslechne z druhé strany drátu zalapání po dechu. "Kvůli práci budu muset být v New Yorku, ale budu mít spoustu příležitostí vás všechny navštívit. Mám z toho velkou radost. Nejdříve jsem s přijetím té nabídky váhal, ale pak jsem o tom začal přemýšlet. Je to jako splněný sen. Pracovat se Spielbergem, člověkem, který utvářel můj pohled na svět, když jsem byl v Lilyině věku. Je to jakoby se tím završoval kruh. Náhle mám pocit, že jsem přesně tam, kde bych měl být."

"Zlato, to je úžasná zpráva," řekne Gale s širokým úsměvem usazeným ve tváři. "Mám z toho velikou radost. Chci tě jen vidět šťastného a děláš tuto stařenku velice šťastnou."

"Ty nejsi žádná stařenka," odvětí Dawson a Gale se zasměje.

"Škoda, že to není Woody," vstoupí do hovoru Lily roztomilým hláskem.

"Woody?" zeptá se zvědavě Dawson Lily.

"Ano. Woody Allen. To je můj oblíbený režisér," odpoví Lily.

Dawson se nad tou poznámkou zasměje.

"Co si s vámi dvěma jenom počnu?" ozve se Gale sarkasticky.

"Co si s námi počneš, mami?" odpoví Lily na otázku Gale otázkou.

Gale se zasměje a řekne: "To nevím, ale doufám, že se všichni brzy uvidíme."

"Uvidíme, mami. Navštívím vás, než se naděješ," řekne Dawson pevně. "Mimochodem, co John? Doufám, že jsem ho nevzbudil," zeptá se Dawson a stále mu přijde trošku divné ptát se na Johna.

Nezná ho zas tak dobře a je to jen pár měsíců, co si John vzal jeho matku. Stále si teprve zvyká na myšlenku, že žijí spolu jako rodina.

"S tím si nedělej starosti. Když usne, tak ho nic, a tím myslím skutečně nic, nevzbudí. Má se fajn, těžce pracuje a je Lily a mně velkou oporou, ale to už víš, ne?" odpoví Gale Dawsonovi jemně, ví, že je pro něj myšlenka na Johna jako nevlastního otce pořád divná. Někdy to přijde divné dokonce i jí.

"Vyřiď mu, že ho pozdravuju," řekne Dawson.

"Vyřídím, neboj. Ale bože, mám za tebe takovou radost! A ty víš, že tvůj otec by ji měl také."

"Já vím," odvětí Dawson vážně. "Už se toho stěhování nemohu dočkat," řekne pak trochu veseleji. "Tolik věcí a tolik lidí mi v uplynulých letech scházelo. Jsem rád, že to budu moci brzy napravit."

Gale si není jistá, zda je rodina to jediné, o čem mluví, ale nezmíní se o tom.

"Co je Velké jablko?" zeptá se Lily Dawsona.

"Tak se říká New Yorku, Lily," vysvětlí Dawson své sestřičce. "Je to opravdu, ale opravdu velké město se spoustou lidí."

"Jé, a kde je?" zeptá se zvídavá Lily. Mimo Capeside byla jen párkrát a byla příliš malá, aby si na to pamatovala.

"Pár hodin od Capeside, Lily," odpoví Dawson, "takže budu moci navštěvovat tebe, mámu a Johna častěji. A někdy můžete zase vy navštívit mě. Líbilo by se ti to?" zeptá se.

"Jo! Nemůžu se dočkat!" vykřikne Lily, dychtící po spatření Dawsona.

"Já taky," odvětí Dawson s širokým úsměvem. "No, je opravdu pozdě, takže radši skončím. Musím dodělat nějakou práci a zařídit pár věcí, než odjedu z L.A."

"Dobře, zlato, ráda jsem si s tebou popovídala," řekne mu Gale. "Moc nepracuj. Jdi se raději do postele, ano?"

Dawson obrátí oči v sloup, ale přesto se usměje.

"Půjdu, mami, neboj."

"Ahoj, Dawsone. Brzy se uvidíme," řekne Lily a unikne jí zazívání. Dawson se zasměje.

"Jdi na kutě, Lily. Dobrou, mami. Těším se na vás," řekne Dawson a zavěsí telefon, na rtech stále úsměv.

Promne si oči, vstane a jde do jídelny začít pracovat.

Noc, dům Jacka a babičky

Babička mění povlečení na své posteli, když vtom vejde dovnitř Helen. Helen se šťastně usmívá. Babička na ni rychle pohlédne a pak se vrátí ke své práci.

"Jsi si jistá, že tu mohu dnes přespat, matko?" zeptá se Helen.

"Samozřejmě, Helen. Já mohu spát s Amy. Je to jen jedna noc."

Babička zatahá za konec prostěradla a zastrčí ho, zatímco Helen vykročí k posteli.

"Nemůžu se nabažit toho, jak úžasná ta holčička je." Hlas Helen je mírný a téměř zasněný. "Je překrásná. Vypadá jako Jennifer v jejím věku."

"Je v tom více než jen zběžná podoba, to je jisté," řekne babička.

"Amy je takové zlatíčko. Byla jsem překvapená, že mě tak dobře přijala, vzhledem k tomu, že mě ztěží zná. Nebo bych měla říct, že mě nezná vůbec." V jejím hlase je patrný smutek, ačkoli ho přehluší následující poznámka. "Ale hned se ode mě nechala pochovat."

Babička ustane v práci a pohlédne na svou dceru. "Pro případ, že jsi zapomněla, Helen, Jennifer byla rovněž taková, když byla malá. A jako dospělá rovněž. Problémová byla jen její časná pubertální léta."

Zasněný výraz Helen potemní a Helen upře zrak na svou matku. "Doufám, že nenaznačuješ, že to mělo co dělat se mnou, matko?"

"Ne, Helen, samozřejmě, že ne." Babička sedí na kraji postele. "Jen říkám, že si zřejmě ohledně Jennifer pamatuješ jen na to špatné, když ve skutečnosti byla zpočátku přesně taková jako Amy. Líbezné, milé a překrásné dítě. A když dospěla, byla to krásná a milá žena."

Na chvíli na sebe obě ženy hledí, oči spojené v přísném pohledu. Nakonec se Helen odvrátí.

"Jsem unavená, mohly bychom to probrat zítra?"

Babička si povzdechne, zná svou dceru dost dobře na to, aby věděla, že se k tomu sotva kdy vrátí.

"Samozřejmě. Postel je nachystaná. Nashle zítra." Babička vyjde z pokoje a Helen za ní rychle zavře dveře, ve tváři napjatý výraz. Je zřejmé, že jí slova její matky nebyla vhod.

Babička po cestě chodbou do kuchyně nakoukne do pokoje Amy. Holčička rychle usnula na zádíčkách, tvářičku jí osvětluje jemný měsíční svit. Rtíky má pozvednuté do nepatrného úsměvu, pročež babička přemýšlí, o čem se jí zdá. Babička jí pošle krátký polibek a pak pokračuje chodbou dál.

V kuchyni sedí u jídelního stolu Jack a má všude kolem sebe rozprostřené papíry.

"Má Helen ustláno?" zeptá se nepřítomně.

"Ano. A rovněž jsem koukla na Amy. Hned usnula."

"Samozřejmě, sám jsem ji uspal," vzhlédne Jack na babičku a usměje se. "Vždycky udělá, co jí tatínek řekne." Vrátí se k práci.

"No, užij si to, dokud to trvá," žertuje babička a posadí se naproti němu. "Jacku, musíme si promluvit."

Jack znovu vzhlédne, tentokrát s vážnou tváří. "Co se děje?"

Babička se zhluboka nadechne. "Řekla bych, že by ses asi měl spojit s těmi lidmi, které ti doporučil právník. Myslím, že podceňujeme, jak to může být obtížné."

Jack na ni pohlédne, změna jejího názoru mu dělá starosti. "Babi, ale předtím jste říkala..."

"Zapomeň na to, co jsem říkala předtím. Myslím, že musíme být obezřetní."

Zdá se, že o tom Jack přemýšlí, diví se, co přimělo babičku změnit názor. Že by něco, čeho si všimla u Helen?

"Dobře, brzy jim zavolám," řekne Jack jemně.

Oba se znovu se ponoří do zasmušilého ticha, vypadají velmi znepokojeně.

Byt Joey v New Yorku a Dawsonův dům v L.A.

Joey vyjde z koupelny, česajíc si vlasy, a zarazí se, aby pohlédla na Paceyho vzkaz na nočním stolku. Dojde k telefonu, zvedne ho a po chvíli přemýšlení, ho znovu položí.

Počká, až jí zítra zavolá, jak napsal.

Odloží hřeben na noční stolek a vyjde z pokoje do obýváku a následně do kuchyně. Jediné slyšitelné zvuky v bytě vydávají Joeyiny pantofle, jak při chůzi klepají o podlahu.

Joey otevře ledničku, rozhlédne se tam a zarazí se, mysl se jí ve skutečnost nesoustředí na kručení v žaludku. V hlavě se jí honí náhodné myšlenky, ale je příliš unavená, než aby jim věnovala pozornost.

Nebo možná jen nechce. Není to vhodná doba na přemýšlení o tom, jak je ten byt prázdný, nebo jak prázdně se cítí... nebo na ten pocit na dně žaludku, o kterém si myslela, že se nevrátí.

Ale zdá se, že je zpět, že? Vlastně to není pocit, jako spíše nedostatek pocitu.

Někdy co je ztraceno, se nedá znovu nalézt.

Přemýšlí o Paceyho vzkazu.

Láska je rozhodnutí a občas se prostě... mýlíte v rozhodnutí, které učiníte.

Nakonec vyndá z ledničky sýr a pak otevře kredenc, aby se poohlédla po sucharech.

Je strašně pozdě, není vhodný čas na přemýšlení o vážných věcech.

Vrátí se do obýváku, a než se usadí na gauč, zapne melodickou hudbu. Zavře oči, odpočívá, naslouchá hudbě a jí pozdní svačinu.

Na druhé straně země, dlouho po té, co mluvil se svou matkou a Lily, Dawson stále sedí v tlumeně osvícené jídelně. Dá si ruce za hlavu a chvíli tak zůstane. Pak ruce zpoza hlavy uvolní a pomalu zavře oči. Opře se o opěradlo židle, trochu poklesne a pokouší se uvolnit, zatímco přemýšlí o tom, co se chystá. Usměje se, přemýšlí o cestě do New Yorku, blíže k domovu, blíže k... všemu.

A nejen že ho to přivede blíže k domovu, ale rovněž to s sebou přinese nová dobrodružství, nový projekt se všemi jeho možnostmi.

Dawson se na židli narovná, trochu se protáhne a pak otevře oči. Pohlédne na hodiny, vidí, že na židli už nějakou chvíli seděl a rovněž to začíná cítit. Trochu ztuha odkráčí do obýváku, nakonec se tam složí na gauč a opře si hlavu o měkký polštář. Necítí se na to, projít celou tou procedurou svlékání oblečení a odchodu do ložnice.

Pár vteřin po té, co se usadil, zazvoní telefon a Dawson se pro něj natáhne. Ale nejdříve se podívá na displej, zvědavý, kdo to v takovou pozdní hodinu volá. Vidí, kdo to je, a než telefon zvedne, usměje se.

"Dvakrát za den?" hravě s ní žertuje Dawson.

"Jo, já vím. Ale nemohla jsem si pomoct." Joey sedí na gauči a oplácí mu žertování.

"Nemáte tam plno hodin?" Dawson pohlédne na hodiny a počítá časový rozdíl, zatímco přemýšlí, co Joey dělá takto pozdě vzhůru.

"Jo, asi před hodinkou jsem přišla domů. Měla jsem chuť ti zavolat, doufám, že to nevadí. Nevyrušuju při něčem?" Mluví zlehka a doufá, že v jejím hlase není cítit žádné napětí, které by Dawson rozpoznal.

"Joey, proč by mi to mělo vadit? Vždycky s tebou rád mluvím, i když je to dnes podruhé," škádlí jí. "A ne, při ničem nevyrušuješ. Ale zdá se, že dneska beze mě někdo nemůže být." V hlase se mu mísí hravost s upřímností.

"Dnešek byl prostě asi jeden z těch dnů." Joey zavře oči a tiše si povzdechne.

"Je všechno v pořádku, Jo?" Dawsona pozornost je nyní plně soustředěná, přemýšlí, zda se něco neděje.

Joey začne zívat. "Jen jsem chtěla znovu slyšet tvůj hlas. Vždycky se pak cítím líp." Dawson se usměje, ale brzy jeho tvář opět získá vážný výraz.

"Fajn, Jo. Když to říkáš," žertuje Dawson jemně.

A pak jen mluví a mluví, každý spočívaje na svém gauči. Joey se rozhovoří o svém dni a večírku, na kterém byla. Dawson ji informuje o posledních nápadech ohledně seriálu a jak jde stěhování do New Yorku.

Oba se usmívají, bez ohledu na vzdálenost se cítí jeden druhému nablízku.

TITULKY