Pokoj pro hosty v Dawsonově domě (časné ráno)

Joeyina postel je prázdná a stále rozestlaná, z koupelny se ozývá zvuk tekoucí sprchy. Joeyino oblečení leží na posteli, zatímco kufr má zabalený, ale stále otevřený u postele. Sprcha utichne.

Dole v kuchyni dělá Dawson francouzské toasty a míchaná vajíčka. Jemně se pro sebe usmívá, hluboko ponořen v myšlenkách. Je to Joeyin poslední den v L.A. a on jí chce uvést do rozpaků tím, že jí přinese snídani. Dá vajíčka na talířek na tácu a vydá se nahoru.

Zpoza Joeyiných dveří se ozve jemné zaklepání. Joey je teď oblečená a vysouší si ručníkem vlasy.

"Pojď dál, Dawsone," ozve se.

Dawson vstoupí dovnitř a s úsměvem položí tác se snídaní na noční stolek, dávaje stranou budík. Zasměje se Joeyinu překvapení a mírné stydlivosti z toho, co udělal.

"Dawsone," řekne Joey, "co jsi to udělal? Na co to všechno je? Je to otrávený? Co jsem provedla?" Dawson se směje ještě více. "Dawsone, dneska odjíždím... tos nemusel!" ukončí Joey tirádu s širokým úsměvem. "Ale co, neodmítnu poklonu v podobě domácí stravy."

Joey si zaváže ručník kolem hlavy, posadí se na okraj postele a vezme si vidličku. Ostře na Dawsona pohlédne. "Nebudu to všechno jíst sama. Jsem pořád nažďouchaná z té restaurace, do které jsi mě vzal. Příště, až tam půjdu, mi připomeň, abych pár dní předtím nejedla, jo?" Ukousne si francouzského toastu, oči zavřené, vychutnávajíc skořicový cukr. "Zatímco budu přibírat, mi pověz, co se ti honí hlavou."

Od chvíle, kdy Dawson vstoupil do pokoje, se nepřestal usmívat. Těšil se, až Joey spatří dům, jeho kancelář a čeho dosáhl. Nebyl si však plně vědom, jak je pro něj důležité, aby Joey viděla materiální výsledky práce, kterou dělá.

Dawson udělá pauzu, jak to dělá vždy, když se chystá říct něco důležitého. Něco, co si potřebuje promyslet.

"Takže... přemýšlel jsem o tom, cos řekla, a mělas pravdu, Jo. Spolupráce se Spielbergem byla strašně dlouho mým snem. Teď když mám tu nabídku na stole... no, jsem asi jen paranoidní, že to nějak zvořu a vrátím se na začátek, k patnáctiletému rádoby filmaři."

(Začíná hrát hudba úvodních titulků)

Dawson sklopí zrak a Joey odloží vidličku. Pak poklepe vedle sebe na postel a Dawson se tam posadí. Joey ho pohladí po ruce v pokusu ho utišit.

"To se nestane. Máš zkušenosti, které potřebuješ. Víc než dost, z televizí i z filmy. To Spielberg volal TOBĚ. Na to nezapomínej. Mohlo by to být báječné. Ty víš, že mám pravdu. Mám neomylný radar na talenty... píp píp píp."

Joey natáhne ukazováček a dotkne se Dawsonova nosu. Dawson se zasměje a vezme její dlaň do své.

"Jo, tak to bychom měli," řekne Dawson.

"Takže... vezmeš tu práci?"

"Myslím, že bych mohl."

V Joeyině tváři se objeví široký úsměv, pročež jí musí Dawson varovat.

"Říkal jsem, že o tom popřemýšlím, ještě nic není definitivní," řekne se vztyčeným ukazováčkem.

"Já vím, ale stejně," odvětí Joey. "Vím, že se rozhodneš správně. Jako vždycky."

A usmějí se na sebe.

Úvodní titulky.

Kanceláře "Zátoky"

"Zabere to jenom minutku, Jo. Jenom musím předat pár změn scénáře, termíny a tak," odmlouvá se Dawson, zatímco jí vede přes rušné kanceláře 'Zátoky'.

"To nic, Dawsone. Chápu to. Kromě toho tě vždycky ráda vidím ve tvém živlu." Rozhlédne se kolem sebe a pozorně si prohlíží zdi pokryté plakáty 'Zátoky'. "Je to bláznivý."

"Povídej mi o tom," zavolá na ní Dawson přes rameno ze své kanceláře.

"Myslím to vážně, Dawsone. Jsem na tebe moc pyšná. Jsem pyšná, že jsi našel způsob, jak přetvořit naše nudné životy v něco tak úžasného. Něco, s čím se mohou lidé ztotožnit."

"Nudné? Nejsem si jistý, že bych to podal takhle-"

"Čau, Dawsone. Jen hledám změny scénáře-- ach, omlouvám se, že vyrušuju!" řekne Samantha omluvně.

"To nic, Sam. To je Joey, má-"

"Já vím, kdo to je. Ahoj, já jsem Samantha. Nikdo kromě něj mi 'Sam' neříká," předstíraně probodne Dawsona pohledem a pak se na Joey zazubí a potřese si s ní rukou.

"Nenech se ošálit. Zbožňuje to," směje se Dawson.

Zatímco Samantha a Dawson vtipkují, Joey si dívku prohlíží. Vysoká, hnědé vlasy, hnědé oči, milý úsměv... vypadá dobře.

"On ví, že to nesnáším. Procházíme si tím téměř každý den. Jeden bývalý kluk mi říkával 'Sammie', takže mám k zdrobnělinám menší averzi," vysvětlí Samantha Joey.

"Já to nebyl," řekne Dawson, zatímco prohledává svůj stůl.

"Ach, takže vy jste byli-" začne Joey.

"Letní známost? Ano." Samantha se usměje a nastaví ruku před Dawsona. On jí do ní vloží, co Joey připadá jako scénář. "Díky, šéfe. Doufám, že tam najdu nějakou Sammy/Colby parádu. Že by je třeba při mazlení načapali jeho rodiče?" zakření se Samantha nejdříve na Joey a pak na Dawsona.

Dawson svěsí hlavu a soustředí pozornost na list papíru na stole. Joey ke stolu přijde a list mu vezme. "To snad ne!"

"Jo. Tlačili mě do žhavých Sammy/Colby scén, takže--" pokrčí Dawson rameny se zrudlou tváří. "Nezlobíš se, že ne?"

"Můj život je teď všem na očích už nějaký ten pátek. Myslím, že jsem si už zvykla," povzdechne si Joey a pak se na něj usměje. Jejich oči se setkají a chvíli komunikují prostřednictvím nich. Samantha si odkašle.

"Fajn, no, mám toho spoustu na práci, jelikož si tady šéfík hrál posledních pár dnů na nedostupného," řekne a zamíří ke dveřím. "Jo, a pár lidí z práce jde dneska na večeři. Byli bychom rádi, kdybyste se k nám přidali."

"Díky, ale já se dnes vracím do New Yorku," prohlásí Joey, obcházejíc stůl, aby stála blízko Dawsona.

"Á, to mě mrzí. A co ty, Dawsone? Nechceš přijít?"

"Jo, zní to dobře. Naše obvyklá restaurace?" zeptá se Dawson.

"Jo, jo. V osm. Ráda jsem tě poznala, Joey," řekne Samantha a oběma jim zamává.

"Já tebe taky," odvětí Joey a cítí se jako malá holka, že znenadání cítí potřebu chovat se teritoriálně. Konec koncům Dawson může mít i jiné přátele.

"Čau, vy dva," zavolá na ně Samantha a chvatně zmizí z místnosti. Joey jí sleduje odcházet. Připadá jí, že jsou si velmi blízcí, a odolává nutkání najít způsob, jak si Dawsona označkovat jako svého nejlepšího přítele. Obejme se a po milionté si zapřeje, aby se nemusela vracet do New Yorku tak brzy. V posledních pár dnech se její život nějak zjednodušil. Byl snadný. Zábavný. Správný.

"Jsi v pořádku, Jo?" pohlédne na ni pozorně Dawson.

"Nic mi není. Můžeme jít?" odvětí Joey, potřese hlavou a jemně se ho dotkne na paži.

"Jasně," odvětí Dawson jemně. Dá ruku přes její a Joey se usměje. Hned se cítí lépe. Jak to ten Dawson dělá? "Chceš se mrknout na plakát téhle série?" zeptá se Dawson. Náhle je nadšený.

"To si piš," odvětí Joey.

Dawson se zazubí a vezme jí za ruku. Zatímco jí hrdě ukazuje plakát 2.série, Joey si nemůže pomoct a při pohledu na Sammy a Colbyho, kteří sedí na houpačkách a hledí si upřeně do očí, se jí v tváři objeví smutný, nostalgický úsměv. Přála by si, aby stále byla u všech chvilek jeho života, velkých i malých, jako bývala kdysi. Přemýšlí, jestli Dawson cítí totéž.

"Moc se mi líbí, Dawsone," řekne upřímně. Dawson se na ní zazubí a ona tu chvilku neochotně ukončí. "Měli bychom jít. Odlétá mi to za hodinku a něco."

Dawson přikývne a otevře jí dveře. Než sám odejde, rozhlédne se po své kanceláři, z nějakého důvodu jí dnes vidí v jiném světle. Pak si všimne, že na něj Joey čeká. Otočí se k ní, dá jí ruku kolem ramen a druhou zavře dveře.

Pomalu jdou chodbou, zavěšeni do sebe a přemýšlející každý o svém. Nemluví. Není třeba.

Jackův dům

Z otevřených dveří Jackova obývacího pokoje se linou tóny "The Way He Makes Me Feel" od Streisandové do kuchyně, kde sedí Jack u stolu, před sebou rozprostřené papíry.

"Ach proč, proč, proč, proč, proč pokaždé, když zavřu oči, je tady," zpívá Doug procítěně, zatímco schází ze schodů, Amy pohodlně zapřenou na boku.

Jack vzhlédne a vymění si s Dougem vřelý úsměv, pak Jack pomalu obrátí oči v sloup a znovu upře pozornost k papírům před sebou.

"Jsem zmatek sám, ale to nevadí," mumlá Doug s hudbou a jemně pokládá Amy na podlahu.

"Víš, Streisandka není zrovna můj šálek kávy, ale v tvým podání to nemá chybu," střelí Jack po Dougovi široký úsměv.

"Můžu jen doufat, že jednoho dne budeš schopen ocenit kouzlo toho přirozeného talentu."

"No, pokud bys trávil víc času zasvěcováním mě do kouzla toho přirozeného talentu, třeba bych ho ocenil dříve." Jack přeruší práci a jeho tón je nyní vážný.

"Mám tě," vyrazí Doug rychle po Amy, která chvatně odlézá židli. Amy se zařehoní a Doug jí zvedne vysoko do vzduchu.

"Promiň, Jacku. Cos to říkal?"

Při pohledu na Dougův úsměv od ucha k uchu a Amy zabořenou v jeho širokých ramenou, Jackův výraz změkne.

"Říkal jsem, že bych se třeba naučil zbožňovat tvůj hudební vkus, kdybys tu byl častěji."

"Jacku, jsem tu, kdykoli můžu. Oba máme spoustu práce a někdy... no, někdy rád dávám tobě, Amy a babičce trochu prostoru. Rodinný čas."

"Dougu. No tak. Podívej se na sebe s Amy. Je jí s tebou dobře. Zbožňuje tě. My všichni. Jsi součástí téhle rodiny."

Doug se pomalu posadí, Amy má stále v náručí.

"Co přesně se snažíš říct, Jacku?" zeptá se Doug, ačkoli odpověď zná moc dobře. Není to tak dávno, co to téma opět nadhodil, ačkoli ten rozhovor vůbec nedokončili.

Jack se nakloní přes stůl a přikryje Dougovu ruku svou.

"Vím, že už jsme o tom mluvili, ale promiň, jestli tě miluju natolik, než abych se přestal pokoušet." Doug na něj hledí s pochopením a láskou a neví, co říct. "Říkám, Dougu, že bych byl moc rád, kdyby ses sem nastěhoval ke mně, k nám, k tvé rodině."

Doug vykulí oči a než odpoví, udělá pauzu.

"Koukni, Jacku. Miluju tě, opravdu. Ale společné bydlení není dobrý nápad. Ještě ne. Hlavně protože teď máme hodně starostí, jako Amy a..."

Jack netrpělivě mávne rukou. "Dougu, milujeme se. Myslím, že je to přirozený další krok a je to krok, který chci podniknout. Potřebuju tě u sebe. CHCI tě u sebe. Pokoušel jsem se být trpělivý, ale prostě to nefunguje."

Doug zavrtí hlavou. "Já ti nevím. Zdá se mi, že je to trošku uspěchané."

"Uspěchané? Jsme spolu už víc jak rok."

"Stále si na všechno zvykám. Není tak snadný..." Dougův hlas utichne, když se od dveří ozve hlasité bušení, těsně následované zazvoněním zvonku.

"Nezapomeň, co jsi chtěl říct," řekne Jack, pozvedávaje prst, a jde skrze obývací pokoj otevřít dveře.

"Pacey. Pojď dál."

"Neruším při ničem, že ne?" zazubí se Pacey. "Před domem jsem viděl bráchovo auto a ach ano, hraje jeho bohem prokletá muzika."

"Při ničem, co nemůže počkat," odvětí Jack a vejdou s Paceym do kuchyně.

"Konec konců, nerad bych něco uspěchal," dokončí s pohledem na Douga, který si poraženě povzdechne.

Pacey pohlédne na svého bratra a pak zpět na Jacka.

"Dobrá tedy..."

Jackova kuchyně

"Á, myslela jsem, že někoho slyším u dveří. Zdravím, Pacey Wittere."

Babička vejde do kuchyně zadním vchodem, dá si vlasy z tváře a věnuje mužům a holčičce, shromážděným kolem stolu, vřelý úsměv.

"GaGa." Amy se v Dougově klíně otočí a natáhne se po své prababičce.

"Vydrž chvilku, drahá. Babička si nejdříve musí umýt ruce. Pracovala na květinkách v zahrádce."

Kuchyňský kohoutkem spustí svou písničku, zvuky vody nakrátko zamaskují Amyno zklamané fňukání.

"Tady, krásko, pojď k strýčkovi Paceymu." Pacey se natáhne k svému bratrovi a zvedne mu Amy z klína. "Koukni sem," řekne a jemně zatahá za kapsu své košile.

Amy, ochotně přistupujíc na Paceyho hru, do kapsy sáhne. Vítězoslavně zazáří a vytáhne velký bonbón.

"Moc hezký, Pacey." Jack rychle otevře ledničku a vyndá mísu s ovocem.

Pacey vypadá na chvíli zaskočen. "Co je? Co jsem udělal?"

"Tady, srdíčko. Hele, banánek. Tvůj oblíbený." Jack se pokusí nabídnout Amy banán a zároveň jí vzít bonbón.

Amy trošku našpulí rtíky, ale natáhne se pro ovoce a brzy na bonbón, který díky Jackovi rychle zmizí v kredenci, zapomene.

"Á, oni už u tebe začali s dietou, co?" pošimrá Pacey Amy pod bradou.

Doug se zvedne od stolu. "Žádná dieta, bráško. Jen zdravá a normální strava pro jednoroční holčičku. Bonbóny přicházejí na řady mnohem, mnohem později."

"Poslouchej se. Každej by si pomyslel, žes byl Otec roku, s tím množstvím informací o výchově dětí, co z tebe neustále tryská."

Doug Paceyho ignoruje a otočí se k babičce. "Babi, chcete teď odvést kolečko?"

"Ach ano, děkuji, Douglasi. Je tam i nějaké nářadí, které by se mělo dát zpět do kůlny, pokud bys byl tak laskavý."

"Žádný problém. Je mi potěšením podílet se byť nepatrně na tom mistrovském díle, které jste dokázala vytvořit z Jackovi zahrady." Doug se usměje a zatímco otvírá zadní dveře, krátce se dotkne babiččiny paže.

Jack pohlédne na Amy, která spokojeně zamazává kousky banánu Paceyho košili, a na babičku, prozpěvující si pro sebe, zatímco vaří šálek čaje.

"Ehm, mohl bych Dougovi pomoct." Rychle následuje Douga z kuchyně.

Pacey ho při odchodu zamyšleně pozoruje. Brzy obrátí pozornost k Amy, která se mu vymanila z náručí a usilovně se batolí kolem stolu k babičce.

"Kampak jdeš, mladá dámo? Koukni na ten nepořádek, cos po sobě nechala."

Babička se zasměje a podá Paceymu ubrousek. "Je to rošťanda, že? Ale je s ní radost a podobá se své matce v jejím věku." Zatímco zvedne Amy a usadí si jí na klín, oči se jí zamží.

Pacey si sedne a dá stranou nějaké Jackovi papíry, aby si udělal místo pro lokty. "No, v tom případě musela být Jen rozkošné dítě."

"To byla. Byla--" Babička se odmlčí, ale pak ožije a rychle řekne: "No, je to od tebe hezké, že ses stavil. Mám pocit, že už jsme si nějakou dobu nepopovídali. Jak to jde s restaurací?"

Paceymu odpověď chvilku zabere. "Dobře. Měl jsem menší problémy, ale nic, co se nedá včas vyřešit."

Babička na Paceyho znalecky pohlédne. "A?"

Pacey se křivě usměje. "Před vámi člověk nic neskryje, co?"

"Jsem na světe dost dlouho na to, abych poznala, když má mladý muž něco na srdci."

"No, mám něco a určitě by se mi hodila vaše rada, paní Ryanová."

Babička mávne rukou. "Konečně jsem přesvědčila tvého bratra, aby zanechal formálností a ocenila bych, abys mi rovněž říkal 'babi'. Prošla jsem tolika dramaty vašeho dospívání a vy všechny děti," babička se usměje, "promiň, mladí muži a ženy jste byli pro mou Jennifer jako rodina."

Pacey přikývne. "Jsem dojat, že na nás berete takto," udělá pauzu, "babi."

Babička pustí kroutící se Amy na podlahu a ta se rozleze k hromádce hraček. "Tak copak tě trápí, Pacey?"

"Ehm, nevím, jestli by mě to mělo trápit. Stalo se něco fakt úžasnýho. Nabídli mi vedení restaurace v New Orleans. Víc než vedení, pokud půjde vše dobře. Existuje reálná šance, že bych jí mohl nakonec vlastnit."

Babička překvapením pozvedne obočí a její tvář se promění do širokého úsměvu. "To je ale úžasná příležitost. Chápu, že New Orleans by ti nabídlo cenné zkušenosti, zkušenosti, které by ti malé městečko jako je Capeside nabídnout nemůže."

Pacey hladově rozevře ruce. "Ano. Přesně! Byl bych blázen, kdybych nejel."

Babiččiny oči na něm spočinou. "Tak proč potřebuješ mou radu, mladý muži?"

Losangeleské letiště

Letiště je plné hluku a pohybu, stejně jako toho dne, kdy přiletěla. Joey a Dawson sedí tiše u nástupu a čekají, až vyzvou cestující k nástupu do letadla.

"Takže," řekne nakonec Joey, přerušujíc ticho. "Co je mezi tebou a Samanthou?"

Překvapený Dawson k ní vzhlédne. To není téma, které by načínal těsně předtím, než Joey nastoupí do letadla. A proč se na to vůbec ptá?

"Nic," prohlásí. "Jsme jen přátelé."

Joey vycítí Dawsonovu zmatenost a touhu mluvit o něčem jiném, a ačkoli Samantha vzbudila její zvědavost, nechá to být. "A už ses konečně rozhodl ohledně té pracovní nabídky?"

"Žádný nátlak, co?" žertuje Dawson. Pohlédne na svou kamarádku, dolehne na něj výraz plný naděje v její tváři a v hlavě se mu opět rozvíří pro a proti.

Je to skutečně životní nabídka, ale znamenalo by to, že by se musel načas vzdát svého seriálu. Což by vlastně mohlo být dobré, vzhledem k stresujícím dnům ve studiu, hádkám se scénáristy, napětí a únavě na konci každého dne. Bojí se, že se stává příliš osobně se seriálem spjatý, že potřebuje oddych a zkusit na chvíli něco jiného. Věnovat tvůrčí energii jinému projektu.

Pak je tu jeho rodina, s kterou za tři roky nestrávil více než pár dnů. Jeho matce by se zamlouvalo, že by měla šanci ho vídat častěji, stejně tak Lily. Vždy v něm vzbuzuje vinnu těma svýma velkýma očima, když jí řekne, že v Capeside zůstává jen pár dní.

Dawson znovu pohlédne na Joey, připomene si dny jejich dětství a své sny, sny stát se druhým Spielbergem a dobýt Hollywood. Jak mu Joey jen před dvěma dny řekla, má teď šanci ty sny naplnit, tak proč tu práci nepřijmout? A měl by šanci opět bydlet ve stejném městě jako Joey.

Nakonec je to rozhodnutí snadné.

"Ano, přijmu jí."

Ozve se výkřik nadšení a o chvilku později je Joey v jeho náručí. Dawson se nejdříve lekne, ale pak jí objetí oplatí, trochu pobaven její reakcí. Když se odtáhnou, výraz v Joeyině tváři řekne Dawsonovi, že rozhodně učinil správné rozhodnutí.

"To je tak vzrušující!" řekne mu, potrhle se zubící. "Musíš mi tenhle týden zavolat a najdeme ti bydlení."

Dawson na ní pozvedne obočí. "Myslíš, že ti budu ohledně výběru bydlení věřit?"

"Díky moc," plácne ho Joey hravě po paži. "No, tak nás alespoň musíš nechat vzít tě na večeři. Nemůžu se dočkat, až ti ukážu zapadlý newyorský vývařovny."

"Nás?" zeptá se Dawson s klidným úsměvem. "Tráví Pacey hodně času v New Yorku?"

Joey věnuje Dawsonovi zvědavý pohled, neschopna dešifrovat zvláštní podtón v jeho hlase. Nebo si to jen představovala? "Jo, přijíždí co nejčastěji. Bude nadšený, až se dozví, že se stěhuješ do New Yorku."

Dawson je nejdříve zticha, což jen zvýší Joeyin neklid. Co když mu to vadí? Že spolu s Paceym chodí, ví měsíce, ale možná myšlenka, že by je znovu viděl spolu... možná je z toho nervózní nebo tak něco?

Skutečně. Je z toho více než nervózní. Dawson se bojí, že s tím není tak smířený, jak předstírá. Jedna věc je vědět, že jsou Pacey a Joey spolu, ale je si vědom, že bude úplně něco jiného, je spolu skutečně vidět. Zvláště teď, jako dospělé. Ale Pacey je jeho kamarád, jeden z jeho nejlepších. Bez ohledu na vše, čím si prošli, by pro Paceyho udělal cokoli. Nakonec musí touhu znovu se ponořit do těch ztracených let položit nad osobní pochybnosti, které má o vlastní způsobilosti přijmout Paceyho a Joey. Už si tím konec konců kdysi úspěšně prošel.

Když se na ní Dawson usměje, Joey si úlevně oddechne. Na chvíli se bála, že ho něco trápí. "Nemůžu se dočkat, až si s vámi vyrazím," řekne jí šťastně Dawson.

V té chvíli se ozve z letištního rozhlasu výzva pro nástup do Joeyina letadla. Pohlédnou na reproduktory a pak opět na sebe.

"No," řekne Joey, přehazujíc si kabelku přes rameno. "Čas dát si sbohem, hádám."

"Proč vždycky míváme velké, bolestné loučící scény na letištích?" zeptá se Dawson s pomalým úsměvem a důlky v tvářích.

Joey se zasměje. "Nevím, ale tohle je alespoň malé, nebolestné sbohem."

"To je." Dawson se natáhne a přitáhne si jí k obětí. Chvíli tam stojí a pevně se objímají, pokoušejíce se oddálit okamžik, kdy si konečně budou muset dát sbohem.

Nakonec se odtáhnou a Joey se vydá k letadlu. "Ve středu ti zavolám, slibuju," zavolá Joey za Dawsonem, zatímco podává letušce letenku.

Dawson se na ní usměje a zamává. "Budu se těšit."

Ani jeden z nich neodvrátí zrak, dokud Joey nezmizí z pohledu.

Jackova zahrada

Jack a Doug jsou tam spolu. Jak slíbil babičce, Doug odváží kolečko, když vtom se u něj objeví Jack. Po chvíli ticha, kdy na něj jen hledí, mu začne pomáhat.

"Tak mi ještě jednou pověz, proč se nechceš nastěhovat?" zeptá se Jack.

Doug chvíli neodpoví, jen dál tlačí kolečko. "Myslím, že to potřebujeme více probrat, než se rozhodneme co udělat," řekne konečně.

Jack si povzdechne a Doug začne sklízet zahradní nářadí zpět do kůlny.

"Co potřebujeme probrat? Jsme rodina, Dougu. Je načase, abychom bydleli všichni pohromadě."

"Ale o to jde, Jacku. Ještě nejsme rodina. Ty a Amy ano. Já ne. A dokud se kolem vás oplétají lidi ze sociálky, nemyslím si, že je dobrý nápad mě do toho tahat."

Jack na Douga nevěřícně hledí. "Myslel jsem, že jí chceš vychovávat se mnou? Sám jsi mi řekl, že chceš, abychom byli všichni spolu."

"A to také chci, chci to víc než cokoli," rychle vysvětlí Doug, pokoušeje se Jackovi pomoci pochopit, co chce říct. "Jde jen o tom, že musíš ještě podstoupit spoustu zákonných kroků, než bude vše hotové, a já to nechci nijak ohrozit." Nedechne se. "Víš, co tyhle záležitosti mohou obnášet, už volají ze sociálky. Tihle lidi budou zkoumat každou stránku tvého života, aby se rozhodli, jestli jsi pro ni vhodný rodič, a já myslím, že to půjde lépe, když spolu nebudeme bydlet."

"To se nestane." Jack se otočí zpět k domu, vydá se tím směrem, ale pak se zarazí a znovu se otočí na Douga. "Co se stalo tuhle večer, nic nebylo, přehnal jsem to. Amy bude velmi brzy má zákonná dcera a tvá nakonec také. Tak to Jen chtěla, než zemřela, podepsala příslušné papíry. To se stane."

Jack pohlédne na svého přítele, doufaje, že v jeho tváři zahlédne alespoň stopu naděje a víry.

"V to doufám, Jacku," začne Doug, "a myslím, že máš pravdu, ale pořád existuje šance, že-"

"Koukni, zapomeň, že jsem něco řekl," přeruší Jack Douga uprostřed věty. "Pokud nejsi připravený naplno si přiznat, kým jsi, tak asi budu muset počkat." Jack se otočí a zamíří zpět do domu.

"Jacku, počkej!" zavolá za ním Doug, ale Jack se neotočí. Doug si povzdechne a pak následuje Jacka do domu.

Jackova kuchyně

Babička si usrkne čaje a pohlédne na Paceyho, který upírá zrak na svazek Jackových papírů.

"A co tě tedy od té nové práce odrazuje?"

Pacey vzhlédne, není si jistý kde začít. "New Orleans je odtud hodně daleko."

Babička přikývne. "Určitě dál než New York."

Pacey se napůl usměje. "To jistě."

Babička odloží šálek čaje a vážně na Paceyho pohlédne. "Pacey, ptal ses mě na radu a já ti jí dám. Vlastně dvě rady. Zaprvé, rozhodnutí vzít tu práci je na tobě a pouze na tobě."

Pacey udělá rychlé gesto. "Ale Joey-"

Babička zvedne ukazováček. "Vteřinku, chci, abys měl vždy na paměti, že nikdy nemůžeš být odpovědný za štěstí jiného, ani se spoléhat na to, že někdo jiný učiní šťastným tebe. Volba štěstí je jen tvá vlastní. Musíš nejdříve učinit šťastným sám sebe, než se budeš opravdově schopen odevzdat jinému člověku."

Pacey je zaražený.

"Copak? To není rada, kterou jsi hledal, Pacey Wittere?"

Pacey pomalu zavrtí hlavou a odvětí: "Ne, jde jen o to, že to, co jste řekla, bylo téměř slovo od slova to, co mi řekla Jen těsně předtím... ehm, těsně předtím než zemřela."

Babička se zasměje a zajiskří se jí v oku. "No, co ty víš? Musela naslouchat něčemu z toho, co jsem jí celá ta léta učila."

Amy přileze k Paceyho židli a zatahá ho za nohavici.

"Pacey," řekne babička.

Pacey shlédne na podlahu, zvedne Amy a dá si jí na klín. "Promiň, zlatíčko. Copak to máš?" Amy drží knížku v salátovém vydání a kouká v očekávání na Paceyho. "Á, knížku. Chceš pohádku. Dobře. Jimmy přišel bydlet k babičce na farmu a copak tam uviděl?"

Amy už obrátila obálku a odhalila kravičku. Otočí se na Paceyho a čeká známý zvuk.

"Bů. Kravička dělá bů," přidá se babička nápomocně, zatímco Pacey myšlenkami napůl jinde dále zírá na stránku.

Amy neohrabaně otočí stránku, odhalí ovečku a znovu se otočí na Paceyho.

"Bé bé. To je ovečka," řekne babička přes stůl.

Amy sleze Paceymu z klína a kolem nábytku dojde k babičce.

"Máte pravdu. Máte úplnou pravdu," náhle prohlásí Pacey, ačkoli je stále zamyšlený. "Vím, co musím udělat."

Kuchyňské dveře se otevřou a vejdou jimi Jack a Doug, tváře vážné.

"Pacey, jsem překvapený, že jsi pořád tady."

Jack si umyje ruce nad dřezem a pak se opře o kuchyňskou linku.

Pacey pohlédne na hodinky.

"Jo vlastně. Radši bych měl jít. Musím se ještě stavit v baru, než odjedu."

"Kam ten spěch?" zeptá se babička.

"Joey večer přiletí z L.A.," odvětí Doug, sušící si ruce.

"Což znamená," řekne Pacey, sklánějící se a líbající Amy na tvářičku, "že bych měl teď jít, pokud tam chci být včas."

Dawsonův dům v L.A.

Dawsonovo auto zastaví na příjezdové cestě pod krásným modrým nebem. Je večer a Dawson právě přijel domů po schůzce s vedením televize. Dveře se otevřou a Dawson vystoupí, ze sedadla spolujezdce vezme aktovku. Zavře za sebou dveře od auta, stiskne zamykací tlačítko na svých klíčích a rychle vyjde schody ke vchodu do domu a dá klíče do zámku.

Dawson vejde do domu a položí aktovku a klíče na stolek v předsíni.

Projde do kuchyně a vezme si z lednice láhev. Zatímco stojí uprostřed kuchyně, rozhlédne se po tichém prostoru jinak než obvykle, když teď ví, že brzy odjede. Po chvíli si rozepne vrchní knoflíčky u košile a přes předsíň projde do obývacího pokoje.

Tiše stojí, přijímá klid a prázdnotu domu a pak se posadí na pohovku. Neurčitě hledí z okna a příležitostně upíjí z láhve v rukách.

Ticho naruší pronikavé zazvonění mobilního telefonu. Sáhne do kapsy, rychle otevře kryt telefonu a přidrží si ho u ucha.

"Haló? Tady Dawson Leery. Ahoj, Samantho. Odvezl jsem jí už před pár hodinami. Moc rád jsem jí zase viděl." Vřelost v Dawsonově hlase je neodiskutovatelná.

"Jo, ta večeře pořád platí. Víš, tady nic poživatelného stejně nemám." Dawson se zasměje. "Já vím. Já vím." Pohlédne na hodinky. "Fajn. Vyzvednu tě v sedm. Ale jdi, tobě na zkrášlení stačí jenom minuty." Znovu se zasměje. "Bezva. Čau."

Natáhne se a položí telefon na stolek u pohovky. Znovu se napije a všimne si sponky na vlasy přichycené na polštáři pohovky vedle něj.

Dawson jí jemně zvedne a pohlédne na ní, obdivující její design. Usměje se a stále s ní v rukách vstane a projde kolem stolku, kde zvedne telefon.

Strčí si sponku do kapsy u kalhot a hbitě namačká několik tlačítek na telefonu, zatímco rychle vychází po schodech nahoru. S rozzářenýma očima a neuvadajícím úsměvem projde chodbou do svého pokoje a z ramínka ve skříni sundá košili.

"Čau, Jo. To jsem já. Jen se ujišťuju, žes doletěla v pořádku." Ve stoje si jednou rukou rozepíná košili. "Právě jste přistáli? Jo, už mi chybíš. Jaký byl let?" Sundá si košili a začne si oblékat čistou. "Á, než zapomenu. Něco jsi tu nechala. Ne-e. Jen sponku do vlasů. No, ano, brzy jí budu schopen dodat osobně. Díky, žes mi to připomněla. Já vím. Ještě mi to úplně nedochází."

Dawson se vřele zasměje. "Tvé nadšení je nakažlivé, Jo. Já vím. Nebydleli jsme v jednom městě roky. Slibuju ti, že tě ztrapním před všemi tvými přáteli." Široce se usměje. "Jo, teď, když ses o tom zmínila, jsem si jistý, že v tom na Paceyho nemám. Dobrá. Zatím, Jo. Jo a, Joey? Díky za všechno."

Dawson zaklapne mobil a dá si do kapsy kalhot. Úhledně si zapne čistou košili, z věšáku si vezme bundu, rychle mrkne do zrcadla a seběhne ze schodů zpět do předsíně.

Zvedne klíče ležící na stolku a hlasitě za sebou zabouchne dveře.

Centrum New Yorku

Paceyho auto naplňují tóny Elvisovy Viva Las Vegas.

Pacey nahlas a nadšeně zpívá, prsty bubnuje na volantu do rytmu hudby.

"There's a thousand pretty women waitin' out there
And they're all livin' devil may care
And I'm just the devil with love to spare
Viva Las Vegas, Viva Las Vegas."

Pokračuje v provizorním bubnování, zatímco zastaví auto na semaforu.

Za okénkem temnotu noci rozptyluje hojné umělé osvětlení New Yorku.

Koukne se na přístrojovou desku, odtikávají tam vteřiny na digitálním displeji. Rychle namačká číslo na zabudovaném telefonu a ztlumí hudbu.

"Ahoj, Seane. Jo, tady Pacey. Poslouchej, kámo. Pochybuju, že se z tebou budu moct tenhle tejden sejít. Jsem teď v New Yorku. Joey se vrátila z L.A." Na semaforu naskočí zelená a Pacey se rozjede přes křižovatku.

"Nevíš, o čem mluvíš. Nemá mě obtočenýho kolem prstu. Jenom jsem měl moc práce a tak jsem si nemoh s váma vyjít. Je to zločin?" Nemyslí si to. Je pravda, že když začal s Joey chodit, už s kamarády nemohl být tak často jako dříve. Ale co, kdo by se divil, že chce kluk trávit čas se svou holkou?

"Ne-e, nejde o to, že by vás neměla ráda-" Teď lže a je si toho vědom. Ví, že je Joey shledává vulgárními a nudnými. A ano, to je také částečné důvod, proč se s nimi tolik nevídal.

"Hele, bacha. Nejsem ničí poslušnej pejsek, díky. Není to má chyba, že jsi nikdy nebyl zamilovanej a tak nevíš, jaký to je, nulo." Jemně se zasměje něčemu, co Sean řekne na druhé straně drátu.

"U mě? Že mám v hlase starosti? Já nevím, u mě je všechno v pohodě. No, nejspíš za pár dní. Bezva nápad. Rád bych zašel na zápas. Tentokrát mi to vyjde, slibuju. Ne-e. Nedělej si s tím starosti. O lístky se postarám. Fajn. Zatím."

Stiskne na telefonu tlačítko a znovu dá hubu nahlas.

"If I wind up broke up well
I'll always remember that I had a swingin' time
I'm gonna give it everything I've got
Lady luck please let the dice stay hot."

Zatímco Pacey zpívá, vjede do známé ulice, která vede k domu, kde Joey bydlí, a slova mu zamrznou v ústech.

Dům Jacka a babičky

Po večeři se Doug chystá jít domů. Amy má v náručí a tiše k ní mluví a rozesmívá jí. Jack sbírá z podlahy Amyny hračky a dává je do krabice, která přebývá v rohu místnosti.

"Mrzí mě ta hádka předtím, Jacku," řekne Doug. Jack se na chvíli zarazí, ale pak se vrátí k poklízení a nic neříká. "Jsem rád, že jsme se shodli, že není vhodný čas bydlet spolu."

Jack se narovná a pohlédne na Douga s nečitelným výrazem. "My se neshodli, ty ses shodl. Rád bych poukázal, že já pořád chci, aby ses nastěhoval." Jack se vrátí k sbírání hraček.

Doug ho chvíli sleduje. "Já vím, že ano. Ale v tuhle chvíli na to prostě není vhodná doba." Do pokoje vejde babička a Doug jí podá Amy. "Dobrou, babi." Pohne se k Jackovi, který se na chvíli zarazí a dovolí Dougovi, aby ho políbil na tvář. "Uvidíme se zítra," řekne Doug Jackovi, pokoušeje se najít jeho oči.

"Dobrou noc, Dougu," řekne Jack mdlým tónem. Doug si povzdechne a pak vyjde z pokoje.

Jack hodí do koše jasně barevnou kostku a zhroutí se na gauč. Babička si k němu přijde přisednout, Amy přeleze z jejího klína do Jackova. Jack si k sobě její drobné tělíčko přivine.

"Vy se s Dougem hádáte, Jacku?" zeptá se babička, přerušujíc ticho. Jack na ní pohlédne a pak zpět na Amy.

"Nechce se sem nastěhovat a mě to štve. Pokud tomu chcete říkat hádání, tak klidně."

Babička je chvíli zticha, zvažuje, co na to říct. Má Jacka ráda, jako měla ráda vlastní vnučku, a udělala by pro něj cokoli. Ale také si svým vlastní způsobem oblíbila Douga a chce, aby byli oba šťastní.

"Vzpomínáš si, jak ses s ním začal vídat?" zeptá se konečně.

Jack se na chvíli zarazí, pohled upřený na protější stěnu. "Co máte na mysli?"

"Velmi dlouho jsi mi říkal, jak tě trápí, že se drží zpátky. Trvalo mu měsíce si byť jen přiznat svou sexuální orientaci a ještě déle zbytku Capeside. Neměl jsi z toho velkou radost."

"Jo, na to si vzpomínám," řekne Jack poněkud chladně. "Co to s tím má společného?"

"Vzpomínáš si, jak jsi byl šťastný, když za tebou konečně přišel a řekl ti, že tě miluje? Že s tebou chce být?" Jack neodpoví. "Vzdal ses naděje, že mezi vámi kdy k něčemu dojde, ale když jsi nechal věcem přirozený průběh, přišel za tebou, až na to dozrál jeho čas."

Jack se ošije, usadí si Amy v klíně a stále na babičku nehledí. "Stále nechápu, o co vám jde."

"Dej Dougovi čas, Jacku. Změní názor. Stejně jako dřív."

Jack si povzdechne. "Máte pravdu, já to vím. Ale má část chce prostě žít šťastně až do smrti a nemůže přijmout, že se toho bojí víc než já."

"Jen buď trpělivý, Jackie," řekne babička žoviálně, používajíc zdrobnělinu, o které ví, že by jí použila Jen. "Dej mu pár týdnů a budete se hádat o místo ve skříni."

Jack se zasměje. "To si umím představit." Znovu se rozhostí ticho, zatímco Jack jemně hladí Amy po zádíčkách. Během jejich rozhovoru začala holčička upadat do spánku. Jack shlédne dolů na její hlavičku, opřenou o jeho rameno, a skloní se, aby jí políbil. Někdy, jako tento večer, si nemůže vzpomenout, co si bez ní v životě vůbec počal.

"Myslíte, že dělám správnou věc?" zeptá se babičky. "Když jí vychovávám s Dougem."

Babička na Jacka pohlédne s výrazem smíšeného šoku a překvapení. "Jak se na to vůbec můžeš ptát, Jacku. Víš, co Jennifer pro Amy chtěla. Sama ti to řekla."

"Řekla mi, že chtěla, aby se Amy cítila milovaná, aby věděla, že někam patří. Nikdy neupřesnila, co tím myslela."

"Jacku, ty víš, že chtěla, abys jí vychovával s Dougem. Řekla mi, žes byl samozřejmá volba, protože Amy bude nejspíše jediné dítě, které byste vy dva mohli kdy mít. Jak můžeš pochybovat o tom, že děláš správnou věc?"

"Sociálka o tom pochybuje," řekne Jack věcně.

"Sociálka tě nezná, Jacku. Nevidí vás spolu." Babička pozoruje, jak Jack spočine tváři na Amyně spící hlavičce. "Nic špatného se jí nestane. Nedopustíme to."

"Chci tomu věřit, babi, opravdu chci." Jack zvedne hlavu, aby na ní pohlédl, a babička posmutní, když vidí, že se mu na tváři lesknou slzy. "Ale bojím se, že jí nakonec zklamu. A nevím, jak s tím budu žít."

Babička se nakloní a všichni tři se ocitnou v objetí. "Myslím, že si děláš zbytečné starosti. Ale ať se stane cokoli, Jacku, vždycky budu stát při tobě."

Jack jen přikývne, neschopen něco dalšího říci.

Taxík v New Yorku

Joey hledí z okénka a pozoruje ubíhající New York proměněný v šmouhu. Pokaždé, když v vstoupí do newyorského taxíku, shledá, že s bílými klouby pevně svírá držadlo na dveřích. Když auto zastaví na semaforu, neochotně uvolní sevření držadla.

V kabelce jí pronikavě zazvoní mobilní telefon. Nejspíše jí chce Ethan připomenout termín nebo něco takového. Přijme hovor a pronese "Haló?" mdlým, monotónním hlasem.

"Joey?"

"Bessie?"

"Už několik dní se tě snažím sehnat! Kdes byla a proč jsi nezvedala telefon?" domlouvá jí Bessie tónem, který Joey může popsat jen jako Bessiein mateřský hlas.

"Uklidni se, Bess. Musela jsem kvůli práci do L.A."

"Chápu," řekne Bessie znalecky.

"Co chápeš?" řekne rozladěná Joey. V očekávání sevře držadlo, zatímco se na semaforu náhle objeví zelená.

"Nic."

"Co, Bessie?"

"Jen vím, že má sestřička nemá čas na vnější svět, když je Dawson Leery nablízku," zasměje se Bessie.

"Bessie," obrátí Joey oči v sloup. "Ty víš, že jsme jen přátelé, Víš, že jsem s Paceym."

"Jak už jsi mi to připomínala milionkrát. To neznamená, že se nemůžu pokoušet dát věci do pořádku," řekne Bessie a Joey by přísahal, že jí slyšela mrknout.

"Ty to nevzdáš, co?" povzdechne si Joey.

"Nikdy. Ty víš, jaký na to mám názor. Pro smilování boží, naposledy, co vím, si užíval s vdanou paničkou!"

Joey obrátí oči v sloup a frustrovaně si povzdechne.

"To tak nebylo, to..."

"Jo, já vím. Nevím, proč to vůbec zkouším. Stejně si pro něj vždycky vymyslíš omluvu. Všichni musejí být dokonalí, jen on ne. Může blbnout jakkoli chce. Někdy mi to budeš muset vysvětlit."

"Ano, někdy, ale pro teď bychom to mohly nechat být, jo?"

Bessie vycítí vzteklý podtón v Joeyině hlase a souhlasí se změnou tématu.

"Poslechni, chtěla jsem s tebou probrat svatební plány. Pokoušela jsem se rozhodnout--" V jejím hlase je patrná úzkost.

"Myslela jsem, že ti na tom zas tak nezáleží a děláš to jenom kvůli Alexovi?" Joey ví, že to není pravda, ať už si její sestra říká cokoli, ale nemůže si pomoct a dobírá si jí kvůli tomu.

"Víš, od svatby Gale pokládá více a více otázek a existují věci, které prostě nemůže pochopit. Nechci, aby se za mě styděl jako během dospívání ty." Když zaslechne tato slova, Joey se v sedadle narovná.

"Bessie, to není pravda. Nikdy jsem se za tebe nestyděla... jen za naší celou situaci. Tys byla vždycky skvělá.. Vím, že jsme se hodně hádaly a někdy si řekly ošklivý věci... a já... ublížila jsem ti a... mrzí mě to, Bessie. Zcela upřímně, když se teď ohlédnu zpátky, vidím toho úžasného člověka, kterým jsi vždy byla."

Na druhé straně drátu je ticho.

"Páni. Když jsem ti volala, určitě jsem nečekala, že něco uslyším něco takového. Díky, ségra."

Joey se usměje a ví, že se Bessie rovněž usmívá.

"A neboj, příští víkend jsem si udělala volno, abychom mohly na tvé svatbě zapracovat," vysvětlí Joey. "Pokusím se přijíždět častěji, jak se bude blížit termín, ano?"

Slyší Bessie povzdechnout. "Všechno vyjde. Věř mi-" V Joeyině uchu se ozve pípnutí, oznamující, že má další hovor. "Můžu ti zavolat zpátky, Bess? Mám další hovor."

"Jistě. Čau, Jo."

"Čau." Joey přepne na druhou linku. "Haló?"

"Joey! Kdes sakra byla? Hodiny se tě pokouším sehnat!"

"Taky zdravím, Ethane. Co je za problém?" zeptá se Joey, pokoušejíc se neznít rozmrzele z toho, že jí volá během dne volna.

"Nemůžu najít ten rukopis. Víš který?" Ethan zní nervózně.

"Ano. Je v horní levé zásuvce u mě ve stole. Vzpomínáš?" odpoví Joey a bubnuje si prsty na koleně.

"Jo, jasně. Díky. Kdy že se to zase vracíš do práce?" zasměje se. "Bez tebe jsem tu ztracenej, Joey."

"To je mi jasné. Ale nejsi ty ten, kdo má dohlížet na organizace práce?" zasměje se Joey.

"Něco takovýho," odvětí Ethan. Joey téměř může v jeho hlase rozpoznat úsměv. Značně se uklidnil. Slyší na druhé straně drátu promluvit nějaký hlas a Ethan náhle řekne: "Musím jít, Jo. Uvidíme se zítra."

"Čau, Ethane," zazubí se Joey, je ráda, že se dnes nemusí potýkat s žádnými termíny a schůzkami. Vrátí telefon do kabelky, vyhlédne z okénka a je odhodlána si zbytek jízdy domů vychutnat. Konec konců bylo načase, aby se přestala bát.

Luxusní restaurace v L.A.

"Ještě jednou, s kýmže to vlastně večeříme?" zeptá se Dawson, zatímco podává taxíkáři bankovky.

"S Hannah a Jakem. Říkala jsem ti to. Pojď, jdeme pozdě," odvětí Samantha a zatahá ho za paži.

"Ehm, ne, tys ve skutečnosti řekla 'Pár lidí z práce jde na večeři. Nechceš jít taky?' Hannah a Jake spolu chodí, že?" sníží Dawson na předposledním slově hlas.

"Jo, chodí," ušklíbne se Samantha a sníží hlas na tomtéž slově. "No a?"

"No a? Nebojíš se, že..." Udělá pauzu a pohlédne na ní. "Víš, že lidi budou povídat?" pokračuje, když se nedočká odpovědi. Samantha jen nevinně pozvedne obočí.

"Mé dobré jméno jsi už pošpinil, takže nebojím," zasměje se. Dawson se zachechtá a nabídne jí rámě.

"Vtipný. Ale pořád si myslím, že je trošku divný, že tohle děláme. Rozešli jsme se přece teprve před měsícem."

"Dawsone, chodili jsme spolu šest týdnů. Nebyli jsme zasnoubení. Kromě toho je to jen večeře s přáteli. Všichni kromě Hannah a Jaka už měli plány a já nechtěla být za křena. A ty se musíš trošku uvolnit, pobavit se. Konec příběhu. Bože, vždycky jsi takovýhle, když tě Joey navštíví nebo zavolá," povzdechne si Samantha, zatímco vstupují do restaurace.

"To teda nejsem," protestuje Dawson.

"Jasně," zasměje se sarkasticky Samantha. "Rezervace na jméno Leery," řekne hostesce.

"Přímo tudy, madam," odvětí hosteska, gestikulujíc s jídelními lístky.

"Tak jak se Joey líbil dům? Odvedli jsme dobrou práci?"

"Líbil se jí moc. Díky za pomoc," řekne Dawson, zatímco jí odsune židli a Samantha se posadí. Dawson si rovněž sedne, přivolá číšníka a objedná jim pití.

"Zdá se, že jsme tu první. Doufám, že se ukáží, jinak bude mé jméno vláčeno bahnem," usměje se Samantha a napije se vody před sebou.

"Hele, vysvětloval jsem mediím milionkrát, že Sammy není založena na tobě. Nemůžu za to, že mi nevěří."

"S tím randěním jsme tomu taky nepomohli. Kromě toho to pomohlo seriálu. Ale pochybuju, že by pomohlo sledovanosti, kdyby zjistili, že Sammy a Colby nejsou spolu," prohlásí Samantha.

"Fakt pochybuju, že lidi Sammy a Colby zajímají," protestuje Dawson. "Srdcem seriálu je přátelství, ne kdo s kým chodí."

"Dawsone, o tomhle jsme se hádali bezčíslněkrát. Vzpomínáš, píšu týdenní rubriku na našem webu. Odpovídám na dotazy diváků. Já vím, co publikum chce - přátelství berou, ale srdcem seriálu je Sammy/Colby zápletka. A už o tom nechci slyšet ani slovo," řekne Samantha, když spatří, že se Dawson chystá oponovat.

"Dobře, dobře," ustoupí Dawson, ruce na znamení kapitulace zvednuté.

"Copak jsem to slyšela o pracovní nabídce?" změní Samantha téma. Dawson jí řekne vše o nabídce práce se Spielbergem a Samantha zalapá po dechu. "To myslíš vážně? To je fantastická příležitost, Dawsone!" Vypadá za něj tak šťastná, že si Dawson nemůže pomoct a rovněž se zazubí.

"Jo, to je. A jsem rád, že se mi naskytl a já se jí konečně rozhodl přijmout. Ale zároveň nevím, jestli bych měl opustit seriál," vysvětlí Dawson.

"Ano, to bys měl. A taky to uděláš! Víš, co by to mohlo znamenat pro tvou kariéru?!" řekne Samantha a Dawson se usměje, její dobrá nálada je nakažlivá. "Á, tady jsou!" Samantha zamává Hannah a Jakovi a pak se znovu otočí na Dawsona. "Myslíš, že bys ses mohl za mě u Spielberga přimluvit?" zamrká na něj a pak přivítá jejich přátele.

Byt Joey v New Yorku (pozdě večer)

Na lince v Joeyině malé kuchyni neurovnaně stojí několik hrnců. Pacey vyjde ze spíže a nese sklenice sušených bylin a jedno balení mouky. Zavrtí hlavou a zamumlá si pro sebe: "Žádnej div, že ta holka nikdy nepřibere."

Pacey otevře jednu zásuvku, vyndá odměrku a nabere mouku. Pak jí nasype do mísy a její část se dostane do vzduchu. Sáhne pro osamělé vajíčko připravené na lince a jednou rukou ho rozklepne do mísy. Po paži mu odkapává pořádný část bílku. Rozhlédne se po místnosti po utěrce, ale žádnou nespatří, tak si utře ruku do nohavic džín.

Zazvoní mu mobil. Pacey si povzdechne, sáhne do kapsy džín a než otevře kryt, pohlédne na displej.

"Ahoj, Gretchen."

"No, nemohla jsi mě zastihnout doma, protože jsem u Joey. Má se fajn. Každou chvíli se má zjevit ve dveřích. Právě se vrátila ze služebky v L.A. Proč vůbec voláš?"

"Ne, nechci tě popohánět, ale mám tu lahodný mix vajíčka a mouky, co si žádá mou pozornost, jestli se má Jo dneska večer pořádně najíst. Vážně? Nevím co říct. V takový situaci jsem nikdy předtím nebyl."

Pacey si přidrží telefon ramenem u krku, což mu poskytne volné ruce na míchání směsy v míse. "No, s žádným rozhodnutím bych nespěchal, být tebou, Gretch. Když mluvíme o rozhodnutích, sám jsem jedno dost velký dneska učinil. Rozhod jsem se přijmout nabídku vedení restaurace v New Orleans."

"Ne, ještě jsem jí to neřek. Jo, já vím. Je to velká věc. Posledních pár dní jsem si s tou myšlenkou pohrával, ale už jsem to s Danny Brecherem tak nějak dohod." Hlas má trochu ostýchavý, na chvíli si je vědom, že to s přijetím té práce možná ukvapil.

"Víš, mluvíš jak Doug, a aby bylo jasno, to fakt není kompliment. Jo, jo, protože máš starost." U posledního slova si odfrkne, pak se na chvíli zarazí a pozorně poslouchá.

"Jak mám vědět, co mi říká srdce, Gretchen? To není zrovna nejhovornější z mých orgánů, abys věděla."

Trochu si skousne dolní ret, zatímco si představuje, jak se Gretchen při poslední poznámce ošila.

"Fajn, to jsem přehnal. Promiň. Jde o vážnou věc a já vím, že se snažíš pomoct. Já jen... koukni, nevím, co si počít. Nevím, proč jsem to Joey ještě neřek. Kromě světoznámýho New Orleans a Bourbon Street je to představa znovu pracovat s Dannym. O práci v kuchyni a vedení restaurace mě naučil všechno, a ačkoli se nechce považovat za mýho 'mentora', fakticky jím byl. Skoro jako bych mu to dlužil..." Pacey se odmlčí, dolehl na něj význam jeho vlastních slov.

Vydechne a odmlčí se, zatímco naslouchá Gretchen, která ho povzbuzuje, aby následoval to, co mu právě jeho srdce vložilo do úst. Soustředí pozornost na rady sestry a nevšimne si Joey, která po špičkách vklouzne do kuchyně. Přikrade se za něj, ve tváři poťouchlý úsměv. Pacey nadále pokračuje v telefonátu, usilovně míchaje hmotu v míse.

"Nicméně to není tak jednoduchý, ségra. Miluju Joey. Kdybych jí neměl, myslíš, že bych nenaskočil na první letadlo do New Orleans? Ani bych nezaváhal. Jen nevím, jak zareaguje. Umíš si tu reakci představit? Já už to přímo vidím. 'Ahoj, zlato, jsem rád, že ses mi od Dawsona vrátila. Mám novou práci, stěhujem se do New Orleans!'"

Joeyiny paže jí bezmocně poklesnou k bokům. Zarazí se a chvíli zírá na Paceyho záda.

Pacey se zasměje odpovědi Gretchen na druhé straně drátu. Za ním se Joey trochu chvěje spodní ret a má přivřené oči.

"Jo, já vím. Teď už mi jen zbývá zasvětit Joey do vzrušujících novinek. Pořád si nejsem jistý, jak to udělám."

"Nechceš to zkusit jinak?" přeruší Joeyin hlas srdečné škádlení Witterovic sourozenců.

Pacey se rychle otočí a spatří jí stát za sebou, cestovní tašku stále přes rameno, tvář zamračenou, zatímco ho provrtává pohledem. "Takže... kdybych jako měla začít balit, Pacey?"

Byt Joey (New York)

Pacey polkne a nadechne se. "Ehm, Gretchen, promluvíme si pozdějc, jo?" řekne do telefonu. "Jo... budu v pořádku. Myslím. Dobrou." Ukončí hovor a telefon odloží na stůl vedle sebe. Zkusí si neodkašlat, protože by to vypadalo, že se bojí. Nebojí se. Upřímně.

"Co kdyby sis, než si promluvíme, odložila tašku a kabát?" řekne Pacey.

Vidí bouři v jejích očích. Nic to nemůže zastavit, je to nevyhnutelné. Doug i Gretchen ho varovali, aby jí to řekl, než bude příliš pozdě. Tohle nebude hezké.

Joey s hlasitým bouchnutím pustí tašku na podlahu a odhodí kabát na stůl.

"Takže... kdypak ochutnám tu starou dobrou francouzskou kuchyni, Pacey? Nakupovals na Bourbon Street, zlato?" řekne Joey tónem, který není vůbec milý.

Pacey zariskuje drobný úsměv. "Legrační, že zmiňuješ Bourbon Street, vždycky jsem chtěl..." Zarazí se, uvědomí si, že vtipkováním ničeho nedosáhne. "Fajn, já vím, že se zlobíš, a chtěl jsem ti to říct. Fakticky. Jen jsem na to nenašel vhodnou dobu." Pomalu k ní dojde s prosebným výrazem v očích.

"Vhodnou dobu? Vhodnou dobu, Pacey? Pokud mám udělat takový velký krok, neměla bych dostat 'vhodnou dobu' na balení? Zeptat se šéfa, jestli se teď můžu přesunout do neworleanský pobočky? Bože, ani nevím, jestli tam pobočku máme!"

Pacey si odkašle. "Zkoušel jsem ti to říct. Vím o tom jen pár dní. Nepřipadalo mi, že by bylo správný ti to říct do telefonu, zatímco jsi byla s Dawsonem. V jedný chvíli jsem se ti to chystal říct, ale ztuhnul jsem. Nemoh jsem ze sebe dostat ani slovo." Udělá pauzu, pohlédne přímo na ni a spojí se s ní očima. "Kromě toho ses mi zdála pohlcená Dawsonem. Šlo o načasování, Jo. Kdybys ve chvíli, kdy mi Danny zavolal, byla tady, okamžitě bych ti to řek."

Pacey by si přál, aby mohl vzít poslední větu zpět, když vidí, jak před ním Joeyiny oči vzplanou.

"Cože? Mrzí mě, pokud - ne. Ne," zarazí se Joey, mumlajíc si pro sebe. "Ne, víš ty co? Právě jsem se ti chystala omluvit, že mám práci, která mi dovoluje cestovat do jistých měst, z nichž v některých žijí mí přátelé - tví přátelé. Ale to je směšný. Mám práci, kterou zbožňuju, která si zvykla na tu věc tady," ukáže si na hlavu, "a kromě toho žiju jinde než v Capeside!"

Pacey na ní upřeně pohlédne a jemně řekne: "Třeba i já se chci dostat z Capeside, Jo."

Joey sklopí zrak na podlahu. Záměrně se vyhýbá jeho pohledu. Ví, že v tom má pravdu.

"Tak kam nás to staví, Pacey? Konečně mám pocit, že sem patřím. Chvíli to trvalo, ale došlo k tomu. Patřím sem."

Pacey se natáhne pro její ruce, které má sepjaté v klíně, a proplete je se svými. "Dej tomu šanci, Joey. Co je další město? Můžeš pracovat tam stejně snadno jako kdekoli jinde. Dělalas to v L.A." Joey rychle vymaní své ruce z jeho a frustrovaně je vyhodí do vzduchu.

"Bože, ty to nechápeš? Jsem tu usazená, Pacey! Je mi tu dobře! Mám pocit, že mám svůj vlastní domov. Ne dům sestry, ne kolej, ale domov. Bez ohledu na to, jak usilovně ses mě snažil zasvětit do tohohle velkého rozhodnutí, které zahrnuje mojí kariéru a život tady v New Yorku, přicházím na řadu jako poslední! Volal jsi Gretchen, s kterou sotva kdy mluvíš, o hledání rad ani nemluvě, kdežto já jsem ta, u který jsi 'nemohl najít vhodnou dobu', abys jí to řek!"

Pacey je po celou dobu jejího výbuchu zticha, jen mezi Joeyinými naštvanými větami o tom, že volal Gretchen, zamumlá, že to bylo naopak, ale Joey to ani nezaregistruje.

Nečekal, že její reakce bude takto extrémní, ale u Joey člověk nikdy neví. "Jo, zvoral jsem to," přizná tiše. Joey si odfrkne, ale Pacey pokračuje. "Očividně jsem někde hluboko uvnitř věděl, že zareaguješ takhle, ale stejně jsem ztuhnul. Na ramenou mi viselo těžký závaží, který mi bránilo, abych ti to řek, protože jsem si tak nějak myslel, že existujou kouzelný slova, po kterých bude všechno... v pořádku. Uvědomuju si to a uvědomuju si, že jsem to zvoral... ale pořád je to věc, kterou chci ohledně svý kariéry podniknout."

Joey vypadá utahaně. Vyčerpaně. Pacey to vidí.

"Nevím, co na to říct, Pacey. Vše, na co teď můžu myslet, je si jít lehnout."

Vydá se k ložnici a jemně za sebou přivře dveře. Uvnitř se posadí na postel a dá si hlavu do dlaní. V hlavě jí víří myšlenky, pění emoce. Potřebuje si promluvit. Ale ne s Paceym. Ne teď, je příliš rozrušená a ví, že v takovém stavu neumí být rozumná.

Zvedne telefon na nočním stolku a namačká číslo prvního člověka, který jí napadl.

"Čau." Slabě se usměje a vydechne. Je to správné. Právě toto potřebuje.

Luxusní restaurace v L.A.

"Skvěle jsem se bavila," řekne Samantha, objímajíc Hannah a Jaka. "Musíme si to někdy zopakovat." Dawson, který sdílí její pocity, si s nimi potřese rukama.

"Nebylo to tak špatný, viď?"

"Bylo to snesitelný," usměje se Dawson. "Zdáli se mi jeden pro druhého ideální."

"Jsou prokletí," ušklíbne se Samantha a usrkne si vody.

"Cože? Proč?"

"Je to jasný. Právě se rozešla se svým klukem, který je její nejlepší kamarád. Nechodili spolu dlouho. Bylo to příliš intenzivní a tak se rozešli. Mluví o něm se mnou neustále. Říká mu životní láska, spřízněná duše."

"No a? Člověk vždycky se spřízněnou duší neskončí," řekne Dawson napůl úst.

"Nejsme mi dneska za cynika? Máš pravdu, neskončí. Ale nikdy s tím nejlepším kamarádem nedostala skutečnou šanci. Dokud se to nestane, bude o tom pořád přemýšlet. Jake je jen záchranná síť, bezpečná volba. Skoro je mi ho líto."

"Skoro?"

"Jo, je to tak trochu trouba. Kromě toho jsem ho varovala, aby se s ní nezaplétal a on mě neposlechl," zasměje se Samantha.

"Jeho chyba," zasměje se Dawson. "Tak jakpak se z tebe stala expertka na vztahy?"

"Řekněme, že mám vlastní zkušenost s milostným trojúhelníkem. Neskočilo to dobře," povzdechne si a poposedne si na židli.

Dawson vykulí oči. "Vážně? To jsem netušil. Během mého nesouvislého mluvení o mé minulosti, jsi nikdy nezmínila svou."

"Jo, no, mluvím o tom nerada. Zamilovala jsem se do kluka, který měl odmala nejlepší kamarádku. Chvíli jsme spolu chodili, ale ona měla jeho srdce, jeho duši," řekne Samantha mdle.

"Nemůžu uvěřit, že jsi mi o tom nikdy neřekla," řekne užaslý Dawson. "Mělas něco říct."

"Nebylo co. Zabouchla jsem se do kluka, jehož srdce patřilo jiné. Můj otec zemřel, když mi bylo třináct, má máma neustále pracovala. Typický příběh holky hledající lásku, kdekoli může. Mám problémy." Vydá krátké zasmání beze stopy pobavení. Všimne si smutného výrazu v Dawsonově tváři a rychle odvrátí zrak.

"Nejsme mi to ale dysfunkční pár?" zažertuje Dawson, pokoušeje se prolomit pochmurnou náladu.

"To teda jsme, co? Pořád čekáme na něco, na co nemůžeme dosáhnout," řekne Samantha s drobným úsměvem ve tváři.

"Mluv za sebe. Já se kvůli nikomu netrápím. To skončilo už dávno."

"Možná. Ale myslím, že kdyby se ti vrátila do života a chtěla s tebou být, nebyl bys schopný odolat," vybídne ho Samantha.

"Nesouhlasím-"

"Viděla jsem, jak se na ní díváš, Dawsone! Mohl jsi jít dál a akceptovat, jak se věci mají-" Náhle zazvoní Dawsonovi mobilní telefon. Samantha odloží na stůl ubrousek. "Zvedni to. Můžeme ten rozhovor dokončit později."

"Haló?"

"Čau." Je to Joey. Okamžitě pozná, že je rozrušená.

"Čau. Děje se něco?"

"Jak to víš?" povzdechne si Joey. "Pamatuješ, jak Pacey o víkendu volal a já říkala, že si myslím, že se chová trošku divně?"

"Jo." Dawson si povzdechne. Je stále těžší a těžší vyrovnávat se s jejich titěrnými rozepřemi.

"No, všechno to začalo, když jsem vyposlechla, jak Gretchen říká, že přijal práci v New Orleans--"

Byt Joey v New Yorku

Joey sedí na posteli ve svém newyorském bytě. K polootevřeným dveřím je otočená zády, a ačkoli mluví tiše, její napjaté tělo a způsob, jakým její prsty žmoulají šev polštáře, odhalují její vnitřní rozpoložení.

"A ta práce je v New Orleans. Myslím, že budou chtít, aby začal brzy." Joey pevně svírá sluchátko a frustrovaně potřásá hlavou.

"Kdy mi to chtěl říct, Dawsone? Je prostě neuvěřitelný zjistit, že o tom už ví půlka světa a myslí si, že je to úžasný."

"Pro Paceyho je to bezvadný, ale co já? Ach ne. Podle všeho se mám vykašlat na práci, na všechno, na čem jsem tu tvrdě pracovala, a jít s ním. Je to vůbec rozhodnutí, který může učinit beze mě?"

"Probírali jsem to, Dawsone. Samozřejmě, že záleží. Jsem jen teď na něj pořádně naštvaná."

"Já vím." Joeyina ramena se trochu uvolní. "Myslíš, že bych to měla zkusit znova?"

"Já vím, že každá mince má dvě strany, Dawsone. Jde jen o to, že bych byla ráda, kdyby byl ke mně upřímný a dozvěděla jsem se to dříve."

"To je pravda. Jsem unavená a pár dní jsme se neviděli." Joey se napůl usměje. "Máš pravdu. A nebyla jsem vůči Paceymu v uplynulé půlhodině trpělivá."

Ve dveřích se objeví Paceyho stín a otevřou se naplno. Pacey na Joey chvíli hledí. Oči má zkalené a trochu zarudlé. Otevře ústa, aby něco řekl, když vtom si všimne, že Joey telefonuje.

"Občas je to těžký," pokračuje Joey. "Oba se rozpálíme a pohádáme se. Obvykle o maličkosti, ale tohle bylo větší než obvykle." Joey si povzdechne a pak se pomalu usměje.

"Znáš mě až moc dobře. No, promiň, že jsem vás vyrušila od večeře. Vyřiď to Samanthě. Doufejme, že porozumí troše Sammy/Petey melodramatu."

Joey se jemně zasměje. "Díky, Dawsone. Díky, že vždycky víš, co říct. Promluvím s ním."

Paceyho dlaň si při zmíňce Dawsonova jména zatne, oči má unavené a zdá se, že to vzdal, když se otočí k odchodu.

Jedním elegantním pohybem Joey z postele vstane. "A jak bych se teď mohla přestěhovat? Budeš tady žít. Proč bychom měli odjet?"

Její hlas se odmlčí, když se otočí a upře zrak ke dveřím. Joeyiny oči spočinou na Paceyho a pak je sklopí při pohledu na směs překvapení, zloby a zklamání patrnou v jeho tváři.

Zpět v losangeleské restauraci

"O co šlo?" zeptá se Samantha, když Dawson odloží telefon. "Počkej! Nech mě hádat. Joey. Poznala jsem to. Tak copak se stalo tvé oblíbené newyorčance?"

Dawson si povzdechne. "Zdá se, že Pacey dostal pracovní nabídku, která vyžaduje, aby se přestěhoval do New Orleans. Podle Joey jí prakticky přijal, aniž by jí o tom řekl."

"Ouch. A ona se nechce přestěhovat?"

Dawson zavrtí hlavou. "Slyšel jsem jeho hlas a pak náhle ukončila hovor. Mají toho spoustu na probrání."

"Bez tebe. Nejlepší bude, když od toho dramatu zůstaneš co nejdál. Vždycky se tě snaží zatáhnout mezi sebe a to si nezasloužíš."

"Já vím. Oba jsou mí přátelé a já je nerad vidím trpět. A jsem její nejlepší kamarád..." Odmlčí se a projede si prsty krátké vlasy.

"To chápu, Dawsone. Já vím, jak moc ti na Joey záleží. Ale když jde o Paceyho, myslím, že to musíš sledovat zdálky," jemně ho kárá Samantha.

"Máš pravdu. Vím, že máš pravdu. Starých zvyků se člověk zbavuje jen těžko," zasměje se Dawson, pohrávaje si se svou skleničkou.

"Přijmi radu od člověka, co to zná," usměje se na něj Samantha. "Co se má stát, stane se. Pamatuj na to."

"Budu. A teď, co kdybychom to tu zabalili a šli na kafe?"

"To je ten nejlepší nápad, co jsem od rána slyšela. Stejně jsem nechtěla dneska spát," zasměje se Samantha.

Dawson dá na stůl nějaké bankovky a pak si vezme z opěradla židle bundu. "Kdo tam bude poslední, platí zákusky."

"V tom případě--" zasměje se Samantha, prožene se kolem něho a vyběhne ze dveří.

Joeyina ložnice, New York

Joey sedí na posteli, vedle sebe má tichý telefon a ve tváři vzdorný výraz. Pacey stále stojí ve dveřích, tvář má potemnělou jako bouřkové mraky během letního hurikánu. Nikdo nic neříká.

"Takže já nemůžu mluvit s Gretchen, svou vlastní sestrou, ale ty můžeš sdílet všechna naše tajemství s Dawsonem?" zeptá se nakonec Pacey. Joey nic neřekne. "Proč se o tom můžeš bavit s ním a se mnou ne?" Stále žádná odpověď. "Já zapomněl, vy dva jste spřízněný duše." Sarkastický tón v jeho hlase Joey neunikne.

"Jak se mi opovažuješ vyčítat přátelství s Dawsonem!" vybuchne Joey, vyskakujíc z postele. "Víš, jak je pro mě důležitý, jak důležité je naše přátelství!"

"Ano, vím! Většinou mi připadá, že je důležitější než náš vztah!"

"To není pravda, jen-"

"Já to nechápu, Jo," přeruší jí Pacey uprostřed věty. "Jela jsi se mnou to léto, proč to nemůžeš udělat znova?"

"Protože mi tehdy bylo sotva sedmnáct! Neměla jsem ani ponětí o tom, jaký je skutečný svět! Teď jsme dospělí, Pacey. Dospělí s životy a odpovědností." Výraz v její tváři se dá popsat jedině jako rozzuřený. "I když se tak nechováš."

Joey pohlédne na Paceyho a uvědomí si, že zašla příliš daleko. Pacey se otočí k odchodu, neochotný takto pokračovat v rozhovoru. Joey se zarazí a povzdechne si. Takto se nikam nedostanou. V hlavě si znovu přehraje Dawsonova slova a rozhodne se poslechnout jeho radu. "Pacey, počkej. Můžeme začít od začátku? Posadit se a v klidu to probrat?"

Pacey se odmlčí, překvapen tou změnou přístupu. Joey je ztěží ta, kdo chce cokoli probírat v klidu. Doug ho varoval, že mít před ní tajnosti je špatný nápad, a teď si Pacey uvědomuje jak špatný. Ale musejí to vyřešit; musí jí říct, co se děje. Miluje tu ženu, s výbušnou náladou a vším; a nakonec u něj touha, aby to fungovalo, převáží jakýkoli hněv právě cítí.

"Jako dospělí?" zeptá se, v koutcích úst mu začíná pocukávat úsměv. Joey na něj pohlédne a Pacey si uvědomí, že je pořád příliš naštvaná, než aby měla náladu na vtipkování. "Fajn, tak si teda promluvme."

(V pozadí začne hrát píseň 'Dear lie' od TLC)

Joey na něj chvíli hledí. "Ty první," pronese.

Dear lie
You suck
You said you could fix anything
Instead
You made things even worse for me

Pacey na ní chvíli hledí a pak začne. "Tuhle za mnou přišla Maddie." Pacey sleduje, jak Joey při tom jménu ztuhne. "Zdá se, že jejího manžela neuspokojilo, že mě zmlátil, teď mi chce zničit život."

"Co tím myslíš?"

I let you unnerve me
I let you control me
Afraid the truth would hurt me
When it's you that hurts me more

"Pamatuješ na všechny ty problémy, který jsem měl s personálem, povoleními a takovými věcmi?" Joey přikývne. "Zdá se, že nejsou tak náhodný, jak jsem doufal. Podle všeho nebyl manžel Maddie spokojený s pouhým pohráním si s mým obličejem. Teď si pohrává i s mým životem. Používá svý přátele v Capeside, kterých má podle všeho hodně, abych mě v podstatě zničil."

Joeyin výraz se změní o sto osmdesát stupňů. "Panebože, Pacey." Její tón je nyní jemný a soucitný, se stopou omluvy. "Proč jsi mi o tom neřekl?"

Get outta my mouth
Get outta my head
Get outta my mind
Stop puttin' words in my head

"Protože jsem se styděl, Jo. Co se stalo s Maddie, není něco, na co bych byl pyšný, ale byla to má vlastní vina. A stejně tak to, co se děje teď." Pacey svěsí hlavu, nechce hledět na Joey. Soucitný výraz v její tváři se změní v pro něj nečitelný. Ani jeden z nich dlouho nic neříká.

"Pokud jsi věděl, že je vdaná," zeptá se nakonec Joey, "a věděl jsi, že to bude mít velké následky, když se s ní zapleteš, proč jsi to vůbec udělal?"

Pacey pozvedne hlavu a zkouší číst v jejím tváři. Joey se usilovně snaží zachovat prázdný výraz, ale Pacey vidí náznak smutku a zloby, které se Joey tak snaží skrýt. Chvíli mu zabere najít nejlepší způsob jak odpovědět na její otázku a nakonec jí řekne to jediné, co může popravdě říct. "Já nevím, Joey."

Get outta my mouth
You're nothing but trouble
Get outta my life
Get out of me
Out of me (out of me)
Out of me
Out of me lie
Lie lie lie lie

Joey krátce přikývne a otočí se, aby udělala pár kroků po pokoji. Pacey jí tiše pozoruje, ví, že jí ublížil, ale neví, jak změnit, co se už stalo. Nakonec se k němu Joey znovu otočí.

"V tom případě musíš v Capeside zůstat. Zůstaň v Ledárně a bojuj." Hlas jí zrazuje prázdný výraz. Zní naštvaně. "Musíš čelit následkům svých činů, Pacey. Najdi způsob, jak toho chlápka donutit, aby tě nechal na pokoji, ať je to cokoli. To by byl dospělý čin."

Na chvíli na sebe upřou z opačných stran pokoje zrak, Joey čeká na Paceyho odpověď. "Máš pravdu. Zítra zavolám Dannymu a řeknu mu, že do New Orleans nemůžu."

Dear lie
You're dumb
You think you've got the best of me
You think you won
Misread my vulnerability
I've got your balls

Joey se usměje, přijde k němu a políbí ho. "Fajn. To jsem ráda."

"Já taky," řekne jí Pacey.

Zatímco tam stojí a objímají se, ani jeden nevidí znepokojený a zmatený výraz v tváři toho druhého. Joey ví, že jen předstírá, že má z Paceyho rozhodnutí takovou radost, ale že ve skutečnosti všechno mezi nimi v pořádku není. Ale dnes večer na to není vhodná doba.

Pacey tam tiše stojí a užívá si pocit Joey ve svém náručí. Ví, že to pořádně zvoral a že i když se 'usmířili', všechno mezi nimi v pořádku není. Pustí Joey, odhodlán odložit ty myšlenky stranou. "Jsem rád, že jsi doma, Joey. Moc jsi mi chyběla, když jsi byla pryč."

Joey se na něj pokusí usmát. "Ty mě taky, Pacey." Ta slova jsou tichá a mdlá.

Now get the hell away from me
I've learned your art
Won't let you unnerve me
Won't let you control me

Následuje mezi nimi další napjaté ticho, než jí Pacey vezme za ruku a naznačí, aby si šli sníst večeři. Zatímco jdou do kuchyně, Joey si přehrává v hlavě svá slova. Řekla mu, že jí chyběl, ale byla to jen reflexní odpověď na jeho prohlášení. Popravdě si není jistá, jestli jí skutečně tak chyběl. Jediný okamžik, kdo měla touhu mu zavolat, byl první den, ale po té si jen pamatuje, kolik si užili s Dawsonem zábavy a jaké skvělé to bylo být s ním v L.A.

The truth will only free me
And your lies won't hurt no
No more

Zaplaví jí rozpaky a vina, nevzpomíná si, že by jí Pacey vůbec chyběl.

Montáž různých scén

Dlouho po té, co na Capeside padla noc, babička nepokojně prochází temnými chodbami svého domova. V ruce má sklenici mléka. Ve svých letech shledává, že je schopná spát v noci čím dál tím méně: fenomén, který byl úžasným dobrodružstvím, když byla Amy miminko. Strávila spoustu nocí s dítětem, zatímco Jen spala, začátky její nemoci jí pořád vyčerpávaly.

Dnes však Amy tiše spí, jako teď většinu nocí. Babička se na chvíli zastaví před dveřmi Jackova pokoje. Nahlédne dovnitř a spatří Jacka spát na zádech. Na hrudi, na místečku, kde tluče jeho sdrce, spočíví hlavičkou schoulená Amy. Ručičkami objímá jeho biceps a Jack má jednu rukou uhnízděnou v jejích blonďatých kadeřích.

Babička je chvíli pozoruje, osvětlené měsíčním světlem, jež do pokoje proniká Jackovým oknem. Pak se pro sebe usměje a pokračuje dál chodbou ke svému pokoji.

Na druhé straně země, v dalším potemnělém domově, se Dawson pomalu šourá do své ložnice. Odhodí bundu na židli, vyprázdní kapsy kalhot na toaletní stolek a pak se vysvlékne do trička a spodního prádla a konečně zaleze do postele.

Leží tam, zírá na strop, spánek nepřichází. Stále ho trápí události toho večera a brání mu oddat se snění. Nesnáší být součástí hádek mezi Joey a Paceym, ale stejně pokaždé, když k nim dojde, si dovolí být do nich opět zatažen. Vše, co je k tomu třeba, je zvuk Joeyina hlasu v telefonu.

(Začne hrát 'If I Was The One' od Ruffa Endze)

I see the way he treats you
I feel the tears you cry
And it makes me sad
And it makes me mad
There's nothing I can do baby

Je mnohem raději, když je Joey u něj a její hádky s Paceym tisíce kilometrů daleko.

'Cause your lover is my best friend
And I guess that's where the story ends
So I've gotta try to keep it inside
You will never be, never be mine

Dawson otočí hlavu na bok a upře zrak na prázdné místo na posteli, dovoluje své kamarádce, aby se před ním zjevila, mísu s popkornem nejistě usazenou v klíně, zatímco se s ním pře o kvalitách nějakého filmu, ale ona tam není a nepře se s ním. Dawson si povzdechne, upře znovu zrak na strop a doufá, že ho pohltí spánek.

If I was the one who was loving you
The only tears you'd cry would be tears of joy

V New Yorku, také neschopen spát, opírá zrak do prázdného stropu jiný pár očí. Joey rychle pohlédne na Paceyho klidné tělo, jež spí vedle ní a tiše chrápe. Otočí se zpět k prázdnému stropu, nemůže spát, ne po té, co se ten večer stalo. Vřava v její hlavě a srdci jí nedává pokoje. Co teď potřebuje, je kamarád, někdo, s kým si může promluvit a u koho může nalézt útěchu.

And if I was by your side
You'd never know one lonely night

Joey znovu vrhne rychlý pohled na Paceyho, zkusí se k němu otočit a nalézt útěchu u něj, ale nemůže. Něco je špatně. Obvykle se vedle něj cítí naživu. Ale dnes vše, co cítí, je samota.

And if I was my arms you were running to
I'd give you love in these arms of mine
If I was the one in your life

Vrátí se k zírání na strop.

TITULKY